Staré pověsti české

(1851 Hronov — 1930 Praha), prozaik a dramatik, zakladatel tradice novodobé realistické prózy s náměty z českých dějin. Vystudoval historii na pražské Univerzitě Karlově a stal se středoškolským profesorem nejprve v Litomyšli, později v Praze. Celý život žil v skromném ústraní, k veřejnému vystoupení se odhodlal až roku 1917, kdy jako vůbec první podepsal Manifest českých spisovatelů. Studium pramenů a odborné literatury zúročoval ve svých historických prózách z ústředních období národních dějin, koncipovaných podle pojetí F. Palackého, zejména z doby husitské, pobělohorské a obrozenské (trilogie Mezi proudy, romány Proti všem a Bratrstvo, román Temno, románové kroniky F. L. Věk a U nás). Vedle prózy se věnoval též dramatu — zpracovával jak látky historické, tak i náměty soudobé se sociálně kritickým ostnem (nejčastěji inscenovaná dramatická báchorka Lucerna vyšla v České knižnici ve svazku Pohádkové drama, sv. 11, 1999). Padesátá léta 20. století poznamenala Jiráskovo dílo hrubou ideologickou manipulací a deformujícími interpretacemi. Část tvorby věnoval Alois Jirásek také mládeži — právě pro mladého čtenáře koncipoval svá převyprávění dávných příběhů ve sbírce Staré pověsti české.