Práce na hovno

Meziváleční ekonomové přitom věřili, že technologický pokrok nás dovede k patnáctihodinovému pracovnímu týdnu. Výsledkem je pravý opak: exploze „práce na hovno“, tedy zaměstnání, která nevyrábějí nic než pocit zmaru — a podle Graebera i společenskou nevraživost, která dnes nachází politické vyústění v autoritářských a krajně pravicových hnutích.

Graeber s typickým vtipem a lehkostí popisuje zákon nepřímé úměry mezi společenskou užitečností práce a výdělkem: zatímco učitelé, zdravotní sestry, hudebníci či investigativní novináři sotva vyžijí, armády středních manažerů, HR konzultantů, koordinátorů komunikace a firemních právníků pohodlně předstírají činnost v podivně sadomasochistické kancelářské hře, v níž všichni vědí, že ve skutečnosti vlastně nedělají nic. Kniha vychází ze stovek neuvěřitelných svědectví, která Graeber obdržel po virálním úspěchu eseje Práce na hovno z roku 2013, a která se snaží vysvětlit pomocí velkých společenskovědních teorií pracovní hodnoty, psychologie smyslu i moralistických představ o práci jako svaté povinnosti.
 Práce na hovno tak není jen satirou, ale i pokusem o skutečnou antropologickou teorii podivného světa, v němž považujeme nesmyslnou práci za samozřejmost. Český překlad navíc vychází právě v době, kdy umělá inteligence slibuje automatizovat — spíš dříve než později — velkou část práce na hovno. Graeberova utopická vize společnosti volného času, péče a kreativity tak nabývá ještě větší naléhavosti.