Logo
Nevíte si rady? Zavolejte.
(Po-Pá, 9-18 hod.)
0 ks
za 0 Kč
Nákupní košík je prázdný
Potřebujete poradit? Neváhejte nás kontaktovat.
Události
29.01.2023
Slovanská hudební skupina Obereg hledá zpěváka/zpěvačku
Bližší informace na mailu obereg@seznam.cz. Zpěvák/zpěvačka by měl být v souladu s dosavadním zaměřením kapely. Nejlépe z Jižní moravy. číst celé
23.01.2023
Manipulace vědomím, Jiří Šifrín, 24.2., Brno
Kniha Manipulace vědomím je k dispozici zde. Jiří doporučuje před přednáškou shlédnout tato videa: (nastavte si překlad titulků do češtiny) Почему... číst celé
11.01.2023
Přednáška "Stalinova ekonomika", překladatel Jan Buzek, 18.1., Brno
Přednáška "Stalinova ekonomika", překladatel Jan Buzek, Restaurace Bogota - velký salonek,18.1. v 17 hodin, Brno, Nádražní 7 Kniha: https://www.slov... číst celé
Zobrazit všechny události
Nepropásněte novinky, akce a slevy!

Můžete se kdykoli odhlásit. Zasíláme jednou za 14 dní.

  1. Úvod
  2. Knihy
  3. Slovanství
  4. Vladimír Megre - Anastasia 5. díl - Kdo vlastně jsme

Vladimír Megre - Anastasia 5. díl - Kdo vlastně jsme

V pátém dílu Anastasia nejen vytváří překrásný obraz budoucnosti a opodstatňuje její reálnost pro dnešní generaci. Ve skutečnosti předkládá svůj proje... celý popis
Dostupnost
Skladem 3 
Cena před slevou
230 Kč
189 Kč
172 Kč
bez DPH
Číslo produktu:1901
Výrobce:Zvonící cedry
Hlídat cenu / dostupnost
Podobné produkty
    Mumiyo Altajské 10 % + piniové (cedrové) oříšky
    1 hodnocení
    271 Kč
    236 Kč bez DPH
    271 Kč
    236 Kč bez DPH
    Skladem > 7 ks
    ks
      Olej z jader cedrových oříšků
      11 hodnocení
      346 Kč
      301 Kč bez DPH
      346 Kč
      301 Kč bez DPH
      Skladem 7 ks
      ks
        Přírodní aromaterapeutické mýdlo IVAN ČAJ s cedrem
        8 hodnocení
        140 Kč
        116 Kč bez DPH
        140 Kč
        116 Kč bez DPH
        Skladem > 7 ks
        ks
          Magnetka Hvězda Lady
          - 20 %
          5 hodnocení
          Cena před slevou 49 Kč
          39 Kč
          32 Kč bez DPH
          20 % sleva
          39 Kč
          32 Kč bez DPH
          Skladem > 7 
            Vladimír Megre - Anastasia Kompletní série knih
            - 18 %
            57 hodnocení
            Cena před slevou 2 300 Kč
            1 879 Kč
            1 708 Kč bez DPH
            18 % sleva
            1 879 Kč
            1 708 Kč bez DPH
            Skladem 4 
              Svíčka Ladinec
              2 hodnocení
              97 Kč
              80 Kč bez DPH
              97 Kč
              80 Kč bez DPH
              Skladem > 7 ks
              ks
                Stříbrný přívěsek s vltavínem - Hvězda Roda
                1 hodnocení
                cena od 2 350 Kč
                cena od 1 942 Kč bez DPH
                cena od 2 350 Kč
                cena od 1 942 Kč bez DPH
                Skladem > 7 
                Kompletní specifikace

                V pátém dílu Anastasia nejen vytváří překrásný obraz budoucnosti a opodstatňuje její reálnost pro dnešní generaci. Ve skutečnosti předkládá svůj projekt rozvoje země. V této souvislosti autor oslovuje prezidenta Ruské federace Vladimíra Putina prostřednictvím dopisu, který zveřejňuje ve své knize.

                Autor: Vladimír Megre
                Stran: 232
                Rozměr: 14 × 20,5 cm
                Vazba: brožovaná
                Nakladatelství: Zvonící cedry
                Překlad: Valentýna Lymarenko-Novodarská
                Rok vydání: 2010 (2.vydání)
                ISBN: 978-80-87454-03-9

                Úryvek z knihy:

                A na zemi bude dobro

                „Na jednom ruském statku žila svorná rodina. Manželé
                a dvě děti. Chlapec Konstantin, asi osmiletý, a holčička Dáša,
                tak pětiletá. Jejich otec byl považován za jednoho z nejtalentovanějších
                programátorů Ruska. Ve své pracovně měl několik
                moderních počítačů, na nichž sestavoval programy pro vojenskou
                správu. Občas, ponořený do práce, vysedával u počítače
                i po večerech.
                Členové rodiny, zvyklí se večer scházet, šli za ním do pracovny
                a tam si tiše dělali každý své. Manželka si sedala do křesla a vyšívala.
                Syn Konstantin četl nebo si kreslil, vytvářel krajiny nových
                osad. Jen pětiletá Dáša si ne vždy nacházela činnost pro duši
                a tehdy si sedala do křesla tak, aby viděla na všechny své blízké,
                a dlouho si každého pozorně prohlížela. Občas zavírala oči a tehdy
                její tvář vyjadřovala celou škálu pocitů.
                V ten večer, navenek obyčejný, seděla rodina v otcově pracovně,
                kde každý dělal své. Dveře pracovny byly otevřené, a proto
                z dětského pokoje, jenž se nacházel vedle pracovny, všichni slyšeli
                kukání starožitných hodin s me chanickou kukačkou. Obvykle
                kukačka kukala pouze ve dne, ale teď byl večer. Proto se otec
                odtrhl od své práce a po díval se na dveře, ostatní členové rodiny
                se udiveně dívali tím směrem, odkud se před chvílí donesl zvuk.
                Jen malinká Dáša seděla v křesle se zavřenýma očima a ničeho
                si nevšímala. Na jejích rtech hrál úsměv jednou sotva viditelný,
                podruhé zřetelný. Najednou se opět rozeznělo kukání, jako by
                někdo byl v dětském pokoji, nařizoval ručičky hodin a nutil mechanickou
                kukačku neustále kukat a zvěstovat další hodinu. Ivan
                Nikiforovič, tak se jmenoval otec rodiny, se otočil se svým křeslem
                směrem k synovi a řekl:
                ,Kosťo, běž tam, prosím, zkus zastavit hodiny, nebo je oprav.
                Tolik let nám dědečkův dárek sloužil. To je nějaká zvláštní porucha…
                Opravdu zvláštní… Zkus ji opravit, Kosťo.‘
                Děti vždy poslouchaly. Nedělaly to z bázně před trestem, nikdy
                také nebyly trestány. Kosťa a Dáša milovali a uctí vali své
                rodiče. Největší radostí pro ně bylo dělat něco společně s rodiči
                nebo plnit rodičovskou prosbu. Když Kosťa slyšel otcovu prosbu,
                ihned se zvedl, ale do dětského pokoje k údivu matky a otce
                nešel. Stál a díval se na mladší sestru sedící v křesle se zavřenýma
                očima. Z dětského pokoje se stále neslo kukání. Ale Kosťa stál
                a ustavičně pozoroval svou mladší sestru. Galina – matka rodiny
                – se znepokojeně dívala na ztuh lého syna. Najednou se zvedla
                a polekaně vykřikla:
                ,Kosťo… Kosťo, co je to s tebou?‘
                Osmiletý syn se otočil k matce, udivený jejím leknutím, a odpověděl:
                ,Se mnou je všechno v pořádku, maminko, chtěl bych splnit
                otcovu prosbu, ale nemohu.‘
                ,Proč? Nemůžeš se hýbat? Nemůžeš vejít do svého pokoje?‘
                ,Mohu se hýbat,‘ a na důkaz toho zamával Kosťa rukama
                a zadupal nohama, ,ale jít do pokoje je zbytečné, vždyť ona je
                tady a je silnější.‘
                ,Kdo je tady? Kdo je silnější?‘ stále více se znepokojovala matka.
                ,Dáša,‘ odpověděl Kosťa a ukázal na mladší sestru, jež seděla
                v křesle se zavřenýma očima a usmívala se. ,To ona přeřazuje
                ručičky. Pokoušel jsem se je vrátit na původní místo, ale mně se
                to nedaří, když ona…‘
                ,Co to říkáš, Kostěňko? I ty i Dášenka jste před námi, vidím
                vás, jakpak můžete být tady a zároveň hýbat ručičkami hodin
                v jiném pokoji?‘
                ,No ano, tady,‘ odpověděl Kosťa, ,ale myšlenka je tam, kde
                jsou hodiny. Jenomže její myšlenka je silnější. Proto také kukají,
                dokud její mysl zrychluje ručičky. Poslední dobou si tak hraje
                často. Říkal jsem jí, aby to nedělala. Věděl jsem, že se můžete
                znepokojit, ale Dáša stejně, jakmile se zamyslí, ihned začne něco
                vyvádět…‘
                ,Nad čím se Dáša zamýšlí?‘ vstoupil do rozhovoru Ivan
                Nikiforovič. ,A proč jsi nám o tom nic neřekl dříve, Kosťo?‘
                ,Vždyť to sami vidíte, jak se zamýšlí. Ručičky hodin – to není
                podstatné, takhle se jenom baví. Také to dokážu – hýbat ručičkami,
                když mi nikdo nepřekáží. Jenom se neumím zamýšlet jako
                Dáša. Když přebývá v zamyšlení, její mysli nelze zabránit.‘
                ,Nad čím se zamýšlí? Víš o tom, Kosťo?‘
                ,Nevím. Tak se jí zeptejte sami. Já ji teď přeruším, aby neprovedla
                něco dalšího.‘
                Kosťa se přiblížil ke křeslu, v němž seděla jeho mladší sestra,
                a trochu hlučněji než obvykle, zřetelně pronesl:
                ,Dášo, přestaň dumat. Jestli nepřestaneš, tak s tebou nebudu
                mluvit celý den. A vůbec, polekala jsi mámu.‘
                Řasy malé holčičky se zachvěly, hodnotícím pohledem přešla
                všechny přítomné v pracovně a jako by se vzpamatovala, vyskočila
                z křesla a omluvně sklonila hlavu. Kukání přestalo a nějakou dobu
                bylo v pracovně naprosté ticho, které přerušil omlouvající se hlas
                malé Dáši. Zvedla hlavičku, podívala se na mámu a otce zářícíma
                laskavýma očima a pronesla:
                ,Maminko, tatínku, promiňte mi, jestli jsem vás polekala.
                Ale já musím, moc, moc to musím domyslet. Teď nemohu přestat.
                A zítra, až si odpočinu, budu pokračovat.‘ Rty holčičky se
                zachvěly, zdálo se, že se hned rozpláče, ale ona pokračovala: ,Ty,
                Kosťo, se mnou nebudeš mluvit, ale já se stejně budu zamýšlet,
                dokud to nedomyslím.‘
                ,Pojď ke mně, dceruško,‘ řekl Ivan Nikiforovič ve snaze být
                zdrženlivý, natáhl ruce k dceři a rozpřáhl je, aby ji mohl obejmout.
                Dáša se vrhla k otci. Poskočila a objala jej kolem krku, chvíli
                se tiskla k jeho tváři, potom sklouzla z kolenou, postavila se vedle
                a přitiskla se k němu hlavičkou.
                Ivan Nikiforovič z nějakého důvodu těžce skrýval své dojetí,
                pak promluvil k dceři:
                ,Nerozrušuj se, Dášenko, máma se už nepoleká, když se zamyslíš.
                Jenom řekni, o čem přemýšlíš. Co musíš rozhodně domyslet
                a proč se ručičky hodin hýbou rychleji, když myslíš?‘
                ,Chci, tatínku, udělat tak, aby všechno příjemné trvalo dlouho
                a nepříjemné málo a neznatelně nebo vůbec nebylo, tak to chci
                domyslet, aby ručičky přeskakovaly nepříjemné.‘
                ,Ale vždyť všechno příjemné a nepříjemné nezáleží na hodinových
                ručičkách, Dášenko.‘
                ,Já vím, že ne, tatínku. Pochopila jsem, že to nezáleží na hodinových
                ručičkách. Ale já s nimi zároveň hýbu, abych cítila čas.
                Kukačka odpočítává rychlost mé myšlenky, protože já to musím
                stihnout… Proto také hýbu ručičkami.‘
                ,Jak to děláš, Dášenko?‘
                ,Jednoduše. Krajíčkem myšlenky si představuji ručičky hodin,
                potom si pomyslím, že je třeba, aby se hýbaly rychleji, pohybují
                se rychleji, když začínám rychle myslet.‘
                ,Čeho chceš dosáhnout, dceruško, když posouváš čas? Čím
                se ti nelíbí přítomný?‘
                ,Líbí se mi. Nedávno jsem pochopila, že čas za to nemůže. To
                lidé sami kazí svůj čas. Ty, tatínku, sedíš u svého počítače a potom
                na dlouho odjíždíš. Kazíš čas, když odjíždíš.‘
                ,Já? Kazím? Jak?‘
                ,Čas je dobrý, když jsme spolu. Když jsme spolu, pak bývají
                velice příjemné minutky a hodiny, a dokonce i dny. Tehdy
                se všechno kolem raduje. Pamatuješ se, tatínku, když jabloňka
                teprve začínala rozkvétat… Uviděli jste s mámou první kvítečky
                a ty jsi mámu popadl a začal s ní kroužit. Maminka se smála
                tak zvonivě, že se radovalo všechno kolem, lístečky a ptáčci se
                radovali. A vůbec jsem se neurazila, že jsi ne kroužil se mnou,
                ale s maminkou, protože moc miluji naši maminku. Společně
                se všemi jsem se radovala z takového času. Ale potom nastal jiný
                čas. Teď jsem pochopila, že ty jsi ho udělal jiný. Odjel jsi od nás
                na dlouho. Na jabloňce se už začala objevovat malá jablíčka. Stále
                jsi byl pryč. A ma minka chodila k této jabloňce a stála tam sama.
                Ale nikdo s ní nekroužil a nesmála se zvonivě a nic kolem nemělo
                proč se radovat. A maminka má úplně jiný úsměv, když tu nejsi.
                Smutný úsměv. Takový čas je špatný.‘
                Dáša mluvila rychle a s rozechvěním. Najednou se jako by
                zarazila z něčeho uvnitř a vypálila:
                ,Nesmíš čas zhoršovat, když je krásný… Tatínku!‘
                ,Dášo… V něčem máš pravdu… Samozřejmě… Ale nevíš
                všechno o době, v které my všichni… V které žijeme,‘ popleteně
                mluvil Ivan Nikiforovič. Byl rozrušený. Potřeboval nějak vysvětlit
                své odjezdy. Srozumitelně to objasnit své malé dceři. Ale nenašel
                nic lepšího, než vyprávět jí o své práci a ukazovat na počítači
                schémata a modely raket.
                ,Pochop to, Dášenko. Je nám tady samozřejmě dobře. I těm lidem,
                kteří žijí s námi v sousedství, je také dobře. Ale ve světě jsou
                jiná místa, jiné státy. A tam je mnoho různých zbraní… Abychom
                ubránili náš překrásný sad, sady a domy tvých kamarádek, tátové
                občas odchází. Náš stát také musí mít mnoho moderních zbraní,
                aby se ubránil… A nedávno… Dášenko… Rozumíš, nedávno
                v jiném státě, ne v našem, vynalezli novou zbraň… Zatím je silnější
                než ta naše… Tady se podívej na monitor, Dášenko,‘ Ivan
                Nikiforovič ťukl na klávesnici a na monitoru se objevilo zobrazení
                rakety neobvyklého vzhledu.
                ,Tady, Dášenko, podívej se. Je to velká raketa a na jejím trupu
                je padesát šest malých raket. Na povel člověka velká raketa vzlétá
                a směřuje k určenému bodu, aby tam zničila všechno živé. Je
                velice těžké tuto raketu sestřelit. Pokud se k ní přiblíží jakýkoliv
                předmět, aktivuje se palubní počítač, od trupu se odděluje jedna
                z malinkých raket a ničí tento předmět.
                Malinká raketa má větší rychlost, poněvadž na začátku startu
                využívá setrvačnost velké rakety. Aby se dalo sestřelit jedno takové
                monstrum, je třeba nasměrovat proti němu padesát sedm raket.
                Země, jež vyrobila nosnou raketu, má zatím pouze tři vzorky.
                Jsou pečlivě schované na různých místech, v dolech, hluboko pod
                zemí, ale na povel vyslaný pomocí radiových vln mohou vzlétnout.
                Menší skupina teroristů již vydírá řadu států, vyhrožuje jim
                velkým zničením. Musím rozluštit program palubního počítače
                nosné rakety, Dášenko.‘
                Ivan Nikiforovič se zvedl a začal chodit po pokoji. Dál rychle
                mluvil a stále více se nořil do svých myšlenek o pro gramu, jako
                by zapomněl na svou dceru stojící u po čí tače. Najednou se rychle
                přiblížil k monitoru, na němž byl zobrazen vnějšek rakety, ťukl
                na klávesy a na obrazovce monitoru se objevilo schéma palivového
                systému raketového komplexu, potom schéma radarového
                zařízení, opět celkový pohled. Ivan Nikiforovič měnil zobrazení
                a již si nevšímal své malé dcerky. Uvažoval nahlas:
                ,Zjevně zásobili každý segment lokálním zařízením. Ano, samozřejmě,
                každý. Ale program se nemůže lišit. Program je stejný…‘
                Najednou vedlejší počítač vydal poplašný zvuk, jako by vyžadoval
                okamžitou pozornost. Ivan Nikiforovič se otočil k monitoru
                a ztuhl. Na monitoru blikalo a stále se opakovalo sdělení následujícího
                obsahu: „Poplach X“, „Poplach X“. Rychle ťukl na klávesy
                a na obrazovce se objevil člověk ve vojenské uniformě:
                ,Co se stalo?‘ zeptal se ho Ivan Nikiforovič.
                ,Zaznamenali jsme tři podivné výbuchy,‘odpověděl voják. ,Byl
                vydán povel uvést celý obranný komplex do pohotovosti číslo
                jedna. Pokračují výbuchy menší síly. V Africe došlo k zemětřesení.
                Nikdo to není schopen vysvětlit. Podle informační služby všechny
                vojenské bloky planety jsou uvedeny do pohotovosti číslo jedna.
                Útočící strana není určena. Výbuchy pokračují, pokoušíme se to
                objasnit. Všem pracovníkům našeho oddělení bylo nařízeno přistoupit
                k ana lýze situace,‘ rychle a vojensky přesně mluvil člověk
                z obra zovky monitoru a na konci dodal, tentokrát již s nějakým
                zvoláním:
                ,Výbuchy pokračují, Ivane Nikiforoviči, výbuchy pokračují,
                přepínám…‘
                Obraz člověka ve vojenské uniformě zmizel. A Ivan Nikiforovič
                se stále díval na zhaslou obrazovku a usilovně přemýšlel.
                V zamýšlení se pomalu otočil ke svému křeslu, vedle něhož pořád
                stála malá Dáša, a zachvěl se díky neuvěřitelné domněnce.
                Uviděl, jak jeho malá dcera přimhouřila oči a bez mrknutí se
                dívala na obrazovku se schématem moderní rakety. Najednou
                sebou její tělíčko trhlo, Dáša s úlevou vydechla, zmáčkla klávesu
                „Enter“, a když se objevilo zobrazení další rakety, opět přimhouřila
                oči a zamířila na ni svůj soustředěný pohled. Ivan Nikiforovič
                stál jako ochrnutý, neměl sílu se pohnout z místa a jen si v duchu
                horečně opakoval tutéž otázku: ,Skutečně je vyhazuje do povětří?
                Vyhazuje je do povětří svou myšlenkou, protože se jí nelíbí. Ona
                je ničí? Opravdu? Ale jak?‘ Chtěl zastavit svou dceru a obrátil se
                na ni, ale nedokázal pronést ani slovo nahlas, pouze šeptal: ,Dášo,
                Dášenko, dceruško, zastav se!‘
                Kostík, jenž pozoroval celou tuto scénu, se najednou rychle
                zvedl, přiběhl k mladší sestře, lehce ji plácl na zadeček a rychle
                pronesl:
                ,Tak teď jsi, Dášo, polekala i tátu. Teď s tebou nebudu mluvit
                dva dny. Jeden den za mámu, druhý za tátu. Slyšíš? Slyšíš, říkám,
                že jsi polekala tátu.‘
                Dáša se pomalu probírala ze svého soustředěného stavu, otočila
                se k bratrovi a již nepřimhouřeným pohledem, ale prosícím
                a omluvným, se mu začala dívat do očí. Kosťa uviděl Dášiny oči,
                jež se naplňovaly slzami, položil ruku na její ramínko a méně přísně
                než dříve pronesl: ,Tak dobře, ohledně mluvení jsem to přehnal,
                ale teď si své mašle ráno budeš uvazovat sama, nejsi malá.‘
                A se slovy: ,Jen aby tě nenapadlo brečet,‘ laskavě objal Dášu.
                Holčička se tvářičkou zabořila do Kosťovy hrudi, její ramínka
                se škubala, s hořkostí opakovala: ,Opět jsem vás vylekala. Jsem
                nemožná. Chtěla jsem to udělat co nejlépe, ale vylekala jsem vás.‘
                Galina se přiblížila k dětem, přisedla na bobek a pohladila
                Dášinu hlavičku. Holčička se hned vrhla matce kolem krku a začala
                tiše plakat.
                ,Jak to dělá, Kosťo? Jak?‘ zeptal se syna Ivan Nikiforovič, jenž
                přicházel k sobě.
                ,Stejně tak, jako s ručičkami na hodinách, tati,‘ odpověděl
                Kosťa.
                ,Ale hodiny jsou tady a rakety – daleko, a jejich poloha je
                přísně utajena.‘
                ,Tati, Dáše je úplně jedno, kde se nachází. Stačí jí, aby uviděla
                vnější vzhled předmětu.‘
                ,Ale výbuchy… Aby se vyhodily do povětří, je třeba spojit
                kontakty… A nejen jeden kontakt. Vždyť je tam ochrana, kódy…‘
                ,Ale Dáša, tati, spojuje všechny kontakty do té doby, než nastane
                zkrat. Dříve jí to trvalo velice dlouho, kolem patnácti minut
                a poslední dobou asi půl druhé minuty.‘
                ,Dříve?!‘
                ,Ano, tati, nejen s raketami. My jsme si tak hráli. Když začala
                posouvat hodinové ručičky, ukázal jsem jí své staré elektrické auto,
                kterým jsem rád jezdil, když jsem byl malý. Otevřel jsem kapotu
                a poprosil jsem ji, aby spojila drátky se světly, protože pro mě bylo
                těžké se tam dostat. Ona je spojila. A když poprosila o svezení,
                řekl jsem jí, že je ještě malá a neví, jak se má startovat a brzdit,
                ale potom jsem souhlasil, protože ona naléhala. Vysvětlil jsem jí,
                co a jak je třeba zapnout, ale Dáša všechno udělala po svém. Dáša
                se, tatínku, posadila, chytla se za volant a jela, nic nezapínala.
                Ona si myslela, že zapíná, ale já jsem viděl, že rukama nic nedělá.
                Přesněji řečeno zapínala, ale dělala to myšlenkami. A ještě se, tati,
                kamarádí s mikroby. Oni ji poslouchají.‘
                ,S mikroby?! S jakými mikroby?‘
                ,S těmi, kterých je mnoho, kteří žijí všude kolem nás a uvnitř
                nás. Jsou neviditelní, ale existují. Pamatuješ se, tati, na kraji našeho
                Ke stažení
                slovanskakultura.cz
                Vytvořeno na Eshop-rychle.czEshop-rychle.cz