Při objednávce nad 1000 Kč dárek.

Vladimír Megre - Anastasia 1. díl

Skladem (5 ks)
Kód: 1897
230 Kč –18 % 188 Kč
Kategorie: Slovanství
Hmotnost: 0.186 kg
Autor: Vladimír Megre
Vydavatel: Zvonící cedry
Vladimír Megre - Anastasia 1. díl
230 Kč –18 %

V první knize mladá poustevnice Anastasia odpovídá na řadu otázek týkajících se zdravého způsobu života, šťastného vztahu mezi mužem a ženou, početí a výchovy dětí. Zároveň poskytuje užitečné rady v oblasti zahrádkaření a ekologie, které jsou geniální svou jednoduchostí.

Autor: Vladimír Megre
Stran: 176
Rozměr: 14 × 20,5 cm
Vazba: brožovaná
Nakladatelství: Zvonící cedry
Překlad: Valentýna Lymarenko-Novodarská
Rok vydání: 2009 (2.vydání)
ISBN: 978-80-904001-5-3

Úryvek z knihy:

Setkání

Nic jsem nikomu nevysvětloval a nařídil jsem zastavit loď nedaleko od toho místa, kde jsem se loni setkal se staříky. Sám jsem se pak na motorovém člunu dostal do vesničky. Kapitánovi lodi jsem přikázal, aby pokračoval v plavbě podle obchodního plánu cesty.
Doufal jsem, že pomocí místních obyvatel najdu staříky, uvidím na vlastní oči Zvonící cedr a projednám způsob jeho přepravy na loď. Připoutal jsem svůj motorový člun. Chtěl jsem zajít k nejbližšímu domu, ale uviděl jsem osamělou ženu, stojící na svahu, tak jsem šel za ní. Byla oblečená do staré vatované vesty a dlouhé sukně, obuta do vysokých gumových galoší, ve kterých chodí většina obyvatelů dalekého Severu na podzim a na jaře. Na hlavě měla šátek, který úplně přikrýval čelo a krk. Bylo těžké odhadnout, jak je stará. Pozdravil jsem ji a pověděl o dvou stařících, se kterými jsem se loni setkal.
„S tebou, Vladimíre, loni mluvil můj dědeček a pradědeček,“ odpověděla žena.
Byl jsem překvapen: hlas měla mladý s velmi výraznou dikcí, hned mi tykala, a navíc znala mé jméno. Nemohl jsem si vzpomenout na jména staříků a vůbec jestli jsme se představovali. Pomyslel jsem si: nejspíš ano, když zná mé jméno. Rozhodl jsem se jí také tykat a zeptal se:
„Jak se jmenuješ?“
„Anastasia,“ odpověděla žena a podala mi ruku dlaní dolů, jakoby na políbení.
Toto gesto vesničanky ve vatované vestě a galoších, která stála na opuštěném břehu a snažila se chovat jako dáma, mě rozesmálo. Stiskl jsem jí ruku. Samozřejmě, že jsem nelíbal. Anastasia se v rozpacích usmála a nabídla mi, abych s ní šel do tajgy tam, kde žije její rodina.
„Je třeba ujít pětadvacet kilometrů. Nemáš strach?“
„Samozřejmě je to dálka. A mohla bys mi ukázat Zvonící cedr?“
„Ano.“
„Víš o něm všechno, řekneš mi to?“
„Řeknu ti, co vím.“
„V tom případě pojďme.“
Cestou Anastasia vyprávěla, že jejich rodina z generace na generaci žije v cedrovém lese podle slov jejích praotců už tisíce let. S lidmi naší civilizační společnosti bezprostředně komunikují velmi zřídka. K podobným kontaktům nedochází v místě jejich bydliště, ale v různých vesničkách, kde se vydávají za lovce nebo obyvatele jiných vesnic. Sama Anastasia byla ve dvou městech: v Tomsku a v Moskvě. Pokaždé jeden den. Nezůstávala ani přes noc. Chtěla se jenom podívat, jestli se nemýlí v představách o způsobu života lidí ve městě. Za prodané jahody a sušené houby dostala oblečení a peníze na cestu. Pas jí půjčila nějaká místní vesničanka.
Nápad dědečka a pradědečka rozdat mnohým lidem léčivý cedr Anastasia neschválila. Na otázku „Proč?“ odpověděla, že jeho kousky se rozšíří jak mezi dobré, tak i mezi špatné lidi a ve většině případů se jich nejspíš zmocní negativní osoby, což konec konců přinese víc špatného než dobra. Podle ní je důležité pomáhat dobrým lidem, kteří povedou společnost ke světlu, nikoliv do slepé uličky. Pokud budeš pomáhat všem, rovnováha dobra a zla zůstane stejná, anebo se zhorší.
Po setkání se staříky jsem probral vědeckopopulární literaturu, řadu historických a vědeckých prací, v nichž se mluvilo o neuvěřitelných účincích cedru. Nyní jsem se snažil proniknout do toho, co vyprávěla Anastasia o způsobu života lidí z cedrových míst, a přemýšlel jsem, čemu se to podobá?
Srovnával jsem je s rodinou Lykovových, velmi známou z publikací V. Peskova, která mnoho let žila v tajze. O tom se psalo v „Komsomolské pravdě“ pod titulkem „Slepá ulička v tajze“. Měl jsem dojem, že Lykovovi dobře znali přírodu, ale byli zaostalí, co se týče vědy a porozumění dnešnímu životu v civilizaci. Tady však byla naprosto jiná situace. Anastasia vytvářela dojem člověka, který se skvěle vyzná v našem životě a ještě v něčem, čemu jsem moc nerozuměl. Svobodně uvažovala o našem městském životě, znala ho.
Zašli jsme asi pět kilometrů do lesa a zastavili jsme se, abychom si odpočinuli. Sundala vestu, šátek, dlouhou sukni a položila je do díry ve stromě. Zůstala jen v krátkých, lehkých šatech. To, co jsem uviděl, mě zarazilo. Kdybych věřil na zázraky, tak bych to označil za převtělení. Přede mnou stála velmi mladá žena s dlouhými zlatavými vlasy a nádhernou postavou. Její krása byla neobyčejná. Těžko se dalo představit si, kdo z vítězek nejprestižnějších soutěží krásy by mohl soupeřit s jejím zevnějškem, a jak jsem pak zjistil, i s intelektem. Všechno na ní bylo lákavé a okouzlující.
„Jsi unavený?“ zeptala se. „Chceš si odpočinout?“
Sedli jsme si přímo na trávu, a tak jsem si mohl prohlédnout její obličej. Žádná kosmetika, pravidelné rysy, pěstěná pleť, která se vůbec nepodobá větrem ošlehaným obličejům sibiřského venkova, velké, dobré šedomodré oči a usměvavé rty. Byla oblečená do lehkých krátkých šatů, které se podobaly noční košili, ale měl jsem pocit, že jí nebyla zima, i když venku nebylo víc než 12–15 stupňů. Rozhodl jsem se najíst. Vyndal jsem z tašky chlebíčky, placatku s koňakem, nabídl jsem Anastasii, aby se napila, ale ona odmítla. Po dobu svačiny Anastasia ležela na trávě, jako by se odevzdala milujícím paprskům slunce. Ty se odrážely zlatožlutým světlem v dlaních obrácených nahoru. Byla napůl nahá, byla překrásná.
Díval jsem se na ni a přemýšlel jsem: „Proč ženy neustále odhalují buď nohy, prsa anebo všechno najednou za pomoci dekoltu a mini? Nedělají to proto, aby všem daly najevo, jak jsou krásné, otevřené a přístupné? A co zbývá muži: klást odpor tělesným vášním, a tím ponižovat ženu svou nepozorností, nebo jí prokázat pozornost a porušit Boží zákon?“
Když jsem dojedl, zeptal jsem se: „Anastasie, nebojíš se být sama v tajze?“
„Tady se nemám čeho bát,“ odpověděla Anastasia.
„Zajímalo by mě, jak by ses bránila při setkání se dvěma-třemi muži, geology nebo myslivci?“
Neodpověděla a jen se usmála. Pomyslel jsem si: jak je to možné, že se tato mladá kráska, bezmezně přitažlivá, nikoho a ničeho nebojí? Za to, co proběhlo potom, se do dneška stydím. Objal jsem ji kolem ramen a přitáhl k sobě. Ona se moc nebránila, i když v jejím pružném těle byla cítit nemalá síla. Ale nic jsem s ní neudělal. Poslední, na co vzpomínám před tím, než jsem ztratil vědomí, byla její slova: „Nedělej to, uklidni se.“ A také si vzpomínám, jak jsem najednou pocítil neskutečný strach. Strach nepochopitelný, jako bývá v dětství, když jsi doma sám a něčeho se bojíš. Když jsem se vzpamatoval, Anastasia klečela přede mnou na kolenou. Jedna její ruka ležela na mých prsou, druhou mávala někomu nahoru a do strany. Usmívala se, ale ne na mě, nýbrž na někoho, kdo nás neviditelně obklopoval, a ukazovala, že se s ní nic špatného neděje. Anastasia se mi podívala do očí.
„Uklidni se, všechno skončilo.“
„Ale co to bylo?“ zeptal jsem se.
„Harmonie nepřijala to, jak ses chtěl ke mně zachovat. Nepřijala přání, které v tobě vzniklo. Časem to pochopíš sám.“
„Co s tím má dělat nějaká harmonie? Vždyť ses sama začala bránit.“
„Já jsem to také nepřijala. Bylo mi nepříjemně.“
Zvedl jsem se a přitáhl k sobě tašku.
„Podívejte se na ni! Nepřijala. Nepříjemně… Vždyť vy ženy děláte všechno, jen abyste nás vzrušily. Odhalujete své nohy, vystavujete prsa, chodíte na vysokých podpatcích. Je to nepohodlné, ale chodíte, kroutíte různými vnadami, a když se něco… „Já to nepotřebuji, nejsem taková.“ Proč se tedy kroutíte? Licoměrky! Jsem podnikatel, potkal jsem mnoho žen. Jde vám jen o jedno, jenom se předvádíte každá jinak. Proč jsi sundala vrchní oblečení? Vždyť není vedro. Pak ses rozvalila, zmlkla a ještě se tak usmívala…“
„V oblečení je mi nepohodlně. Oblékám se, když vycházím z lesa k lidem. Abych vypadala jako všichni. Na sluníčko jsem si lehla, abych si odpočinula a nepřekážela, dokud jsi jedl.“
„Nechtěla jsi vyrušovat… Ale vyrušila jsi.“
„Samozřejmě, každá žena chce, aby si jí muži všímali, ale nejen jejích nohou a prsou. Chce, aby ji neopomenul ten jediný, kterému se podaří uvidět víc.“
„Ale tady nikdo jiný kolem neprocházel! A co víc se tady má vidět, když v první řadě jsou odhalené nohy? Vy ženy jste nelogické.“
„Bohužel to tak někdy vypadá… Možná bychom měli jít dál, Vladimíre? Už ses nasvačil? Odpočinul sis?“
Mou hlavou probleskla myšlenka: stojí za to pokračovat v cestě s takovou filozofkou? Ale řekl jsem:
„Dobře, pojďme.“

Kdo jsou oni?

Tři dny strávené s Anastasií jsem pozoroval, jak žije tato zvláštní mladá žena sama v hluboké sibiřské tajze. Začal jsem něco chápat v jejím způsobu života, ale vznikly některé otázky, týkající se toho našeho.

Jedna z nich stojí přede mnou i nyní. Jestlipak dnešní systém vzdělání a výchovy umožňuje člověku pochopit podstatu bytí a určit správné priority? Napomáhá, nebo naopak brání tomu, aby si uvědomil svou podstatu a předurčení?
Stvořili jsme velikánský systém vzdělání. Na základě tohoto systému učíme naše děti a jeden druhého v mateřské školce, ve škole, na vysoké, v aspirantuře. Tento systém nám pomáhá dělat vynálezy, létat do vesmíru. Podle tohoto systému vytváříme celý svůj život. Snažíme se poznat vesmír, atom, různé anomální jevy. Rádi o nich diskutujeme a popisujeme je v senzačních článcích, ve vědeckých publikacích. Jenom jeden jev se z nějakých důvodů snažíme obejít. Budí dojem, že se bojíme o něm mluvit. Bojíme se proto, že snadno ničí náš vzdělávací systém, vědecké závěry, směje se nad realitou naší existence. A my se snažíme tvářit, že ten jev neexistuje. Ale on existuje a bude existovat, i když se od něj odvracíme a obcházíme ho. Zdalipak není na čase se na něj více soustředit a společným úsilím lidských rozumů odpovědět na otázku, proč všichni velcí myslitelé, lidé, co stvořili různá náboženská učení, která následuje nebo se alespoň snaží následovat větší část lidstva, před stvořením svých vědeckých děl odcházeli jako poustevníci do lesa?
Všimněte si, ne do nějaké superakademie, ale právě do lesa.
Proč odešel starozákonní Mojžíš do horského lesa a vrátil se s posvátnými deskami? Proč se Ježíš Kristus vzdaloval dokonce i od svých žáků? Proč člověk jménem Siddhártha Gautama, který žil v Indii v polovině šestého století před naším letopočtem, odešel na sedm let do lesa a pak vyšel k lidem s učením, které i dnes, po uplynutí tisíciletí, znepokojuje lidské rozumy a jmenuje se buddhismus? A tohoto člověka později pojmenovali Buddhou. Proč také naši ne tolik vzdálení praotcové, jako byl například Serafim Sarovskij nebo Sergij Radoněžskij, také odcházeli do lesa jako poustevníci a za nějakou dobu poznali tak hlubokou moudrost, že za nimi jezdili na poradu králové tohoto světa?
Na místě jejich putování se stavěly kláštery a majestátní chrámy. Například Trojicko-Sergijevská lávra ve městě Sergijev Posad v Moskevské oblasti dodnes přitahuje davy lidí. A to vše začalo jedním poustevníkem.
Proč? Co nebo kdo pomáhal těmto lidem postihnout moudrost? Kdo jim dal vědění a přiblížil je k pochopení podstaty existence? Jak žili, co dělali, o čem přemýšleli, když se vzdálili do lesa?
Tyto otázky vyvstávaly přede mnou po rozhovorech s Ana­stasií. Tehdy jsem začal číst veškerou literaturu o poustevnících. Ale odpověď jsem dodnes nenašel. Z nějakých důvodů se nikde nepíše o tom, co se tam s nimi odehrálo.
Snažím se popsat události třídenního pobytu v lese a své pocity z komunikace s Anastasií s nadějí, že se někomu podaří vystihnout podstatu tohoto jevu.
Zatím ze všeho, co jsem uviděl a uslyšel, je zřejmé jedno: lidé žijící jako poustevníci v lese, Anastasia také, vidí náš život jinak než my.
Některé její názory jsou zcela opačné než obecně přijaté. Kdo je blíž k pravdě? Kdo to má posoudit? Mou úlohou je jenom vyložit to, co jsem viděl a slyšel, a tím dát možnost odpovědět na otázku jiným.
Anastasia žije v lese úplně sama, nemá bydliště, skoro nenosí oblečení a nemá zásobu potravin. Je potomkem těch lidí, kteří tady žili po tisíce let, a je to jakoby jiná civilizace. Myslím, že tito lidé přetrvali dodnes díky tomu, že se navenek snaží nijak nelišit od obyčejných lidí a jakoby s nimi splývají. V místech trvalého bydliště splývají s přírodou. Určit podobná místa není jednoduché. O přítomnosti člověka v nich vypovídá skutečnost, že jsou jakoby upravenější, hezčí, například jako Anastasiin palouček v tajze.
 
Anastasia se tady narodila a je neoddělitelnou částí přírody. Na rozdíl od velkých poustevníků neodešla do lesa jen na nějakou dobu. Ona se tam narodila a jen na krátko navštěvuje náš svět. A na první pohled neobvyklý jev při pokusu ovládnout Anastasii, když jsem najednou pocítil velký strach a ztratil vědomí, se vysvětlil velmi jednoduše. Člověk ochočuje kočku, psa, slona, tygra, orla, ale tady je ochočeno „všechno kolem“. A toto „všechno“ nemůže dovolit, aby se jí přihodilo něco špatného. Anastasia vyprávěla, že když se narodila a neměla ani rok, matka jí klidně mohla nechat samotnou na trávě.
„A ty jsi neumírala hlady?“ zeptal jsem se.
Mladá poustevnice se na mě nejdřív udiveně podívala a pak odpověděla:
„Otázka stravování nemá být pro člověka problémem. Musíš jíst jako dýcháš, aniž bys odpoutával svou mysl od toho hlavního. Stvořitel svěřil tento úkol jiným, aby člověk mohl žít jako člověk a plnil své předurčení.“
Najednou luskla prsty a vedle se objevila veverka, která jí skočila na ruku. Anastasia přiblížila čumáček zvířete ke rtům a veverka jí předala ze své tlamičky již očištěné semínko cedrového ořechu. To se mi nezdálo fantastické. Vzpomněl jsem si, jak v Novosibirském akademickém městečku si veverky zvyklé na lidi vyprošují od kolemjdoucích krmení a ještě se zlobí, když je nekrmí. Tady jsem pozoroval opačný proces. Ale to je tajga. A tak jsem jí řekl:
„V normálním, našem světě je všechno jinak. Zkus luskat prsty u stánku, dokonce na něj můžeš i bubnovat, nikdo ti nic nedá. A ty mi říkáš, že Stvořitel všechno zařídil.“
„Kdopak může za to, že se člověk rozhodl měnit již stvořené? Na lepší nebo horší? Zkus to pochopit sám.“
Na otázky stravování má Anastasia jednoduchý názor. Je hřích plýtvat myšlenkou na takové maličkosti, a proto na stravu nemyslí. Ale my v civilizovaném světě na ni myslet musíme.
 
Známe mnoho příkladů z literatury, novin a televizních programů, když nemluvňata, která se náhodou ocitla v rukou divoké přírody, vykrmovali vlci. Tady ale generace žijí stále a jejich vztahy se světem zvířat jsou jiné než u nás. Zeptal jsem se jí:
„Proč ti není zima, když já mám bundu?“
„Proto,“ odpověděla, „že organizmus lidí, kteří se balí do šatů, schovávají se před zimou a vedrem do úkrytů, víc a víc ztrácí schopnost se adaptovat na změnu prostředí. Já jsem tuto schopnost neztratila, proto i šaty tolik nepotřebuji.“
 

Kdo zapaluje novou hvězdu

Následující noc jsem se bál, že mi Anastasia opět podstrčí na ohřátí medvědici nebo provede něco dalšího a rozhodně jsem odepřel jít spát, pokud sama neulehne vedle mě. Říkal jsem si: jestli bude se mnou, nic nevyvede.

„Tomu se říká pozvat na návštěvu. K sobě domů. Myslel jsem si, že tu jsou alespoň nějaké budovy, ty ale mě nenecháš rozdělat oheň, v noci mi podstrkáváš zvířata. Když nemáš normální dům, pak nemáš zvát návštěvu.“
„Dobře, Vladimíre, nerozčiluj se prosím a neboj se. Nic špatného se ti nestane. Když chceš, tak si lehnu vedle tebe a zahřeji tě.“
Tenkrát v brlohu-zemljance bylo ještě více cedrových větviček, suché trávy, zdi byly také protkány větvemi.
Svlékl jsem se. Položil jsem pod hlavu kalhoty a svetr. Lehl jsem si a přikryl se bundou. Cedrové větvičky šířily právě to fitoncidní aróma, o kterém se mluvilo ve vědeckopopulární literatuře, že toto aróma očišťuje vzduch, i když v tajze vzduch je i tak čistý. Dýchalo se lehce. Suchá tráva a květiny přidávaly další, nějakou neobyčejnou, jemnou vůni.
Anastasia dodržela slovo a lehla si vedle mě. Pocítil jsem, že aróma jejího těla převyšovalo všechny vůně. Bylo příjemnější než nejvybranější parfémy, které jsem kdykoliv cítil, když jsem se přiblížil k ženě. Ale mě ani v myšlenkách nen

Buďte první, kdo napíše příspěvek k této položce.

Pouze registrovaní uživatelé mohou vkládat hodnocení. Prosím přihlaste se nebo se registrujte.

Buďte první, kdo napíše příspěvek k této položce.

Nevyplňujte toto pole: