Vedoucí komise pro vyšetřování zločinů proti polskému národu Dariusz Gabriel oznámil polskému Sejmu 9.7. 2009 ztrátu všech dokumentů, dokazujících odpovědnost politbyra VKS(b) a ministerstva vnitra SSSR za Katyňský masakr.
Když se v létě 1941 hroutila sovětská fronta německé jednotky popravily 14.763 polských důstojníků soustředěných ve třech zajateckých táborech v okolí Smolenska.
V roce 1943, když se válka začala vyvíjet v neprospěch Německa, Hitler vydal příkaz k odkrytí hromadných hrobů polských důstojníků, zabitých německými zvláštními oddíly v roce 1941 v Katyni. Němci tam sezvali komisi složenou z odborníků z cele řady okupovaných evropských zemí. Výsledek šetření komise byl podle přání Němců, vinu svalili na jednotky NKVD, přestože fakta mluvili jinak.
Když začali spojenci ke konci války hledat svědky a listinné důkazy, kterými Němci podporovali svou verzi Katyně, zjistili, že na příkaz Berlína byli svědkové, včetně profesora Buhtze, který exhumace v roce 1943 řídil, před kapitulací zabiti a dokumenty zničeny.
V roce 1987 vznikla sovětsko-polská historická komise, která měla zkoumat otázku Katyně na základě dohody mezi Jaruzelským a Gorbačovem.
Vzápětí prokuratura veřejně prohlásila, že Poláky povraždili Rusové. Posléze se ukázalo, že "zvláštní soudy" nemohly v roce 1940 odsoudit k trestu smrti, protože v jejich pravomoci byl "nejvyšší možný trest" osm let nucených prací.
Po rozpadu SSSR začala další fáze "Katyně" jmenováním antikomunisty Rudolfa Pichoji ředitelem Státního archivu RF. Ten rozhodl o zhotovení falešných dokumentů potvrzujících odpovědnost Beriji a tehdejšího politbyra a padělky byly předloženy ústavnímu soudu.
Chyby padělatelů ale byly příliš zjevné. Advokát Slobodkin dokázal soudcům ústavního soudu, že Berijův dopis s datem 5. března 1940 je padělkem (není napsán na náležitém tiskopisu, a přestože je označen "přísně tajný", chybí mu číslo jednací). Později bylo zjištěno dalších 50 znaků padělání.
Situaci následně zkomplikoval Pichoja tím, že před předložením padělaných dokumentů ruskému ústavnímu soudu předal jejich ověřenou kopii ve Varšavě Walesovi.
Euforie v Polsku a světových médiích však po zprávě o odmítnutí padělků ruským ústavním soudem opadla a polské vedení, které přijetí dokumentů zveřejnilo, nyní nemohlo veřejnosti říct pravdu.
Ruští liberálové viděli, že se padělané dokumenty které žádný soud jako svědectví nepříjme, dostaly do slepé uličky. A tak poradili Polákům uvést situaci do ztracena.
Všechno bylo ok do května 2008, kdy advokáti příbuzných zavražděných polských zajatců začali dávat žaloby u soudů s požadavky na odškodnění. Soudy chtěly důkazy, které ale žalující žádné neměli.
Co zbylo polské vládě než oznámit, že se ztracené dokumenty intenzivně hledají. Sdělovacím prostředkům a západním intelektuálům to stačilo k tomu, aby dodnes lhali, mlžili a pravdu nezveřejnili.
Článek si poskládal z veřejně dostupných střípků náš kamarád a poskytl ke zveřejnění.
Doporučujeme také knihu ZÁHADA MASAKRY V KATYNI. Katyň - lož, ktorá sa stala históriou.
