Kterak Británie zfetovala Čínu

Předkládám seriál odjinud, protože mi tenkrát před lety dost otevřel oči, co se týče tzv. "západní demokracie". A pochopíte, až zas budou křičet o tom, že je porušován volný obchod - že jde 100% o něco jiného. V Číně konkrétně šlo o to, že nebylo dovoleno dovážet opium! 

Autor: Michal Špaček,

http://www.penize.cz/44545-obchod-s-cajem-ktery-rozvratil-cinu

Ekonomické dějiny britského pití čaje: Obchod pana Garrawaye

Není snad lepší symbol Británie než na první pohled nevinný čaj o páté. Rostoucí záliba v tomto nápoji přitom nepřímo vedla k nezávislosti Spojených států, francouzské revoluci či krvavým povstáním v Číně.

Když začal Thomas Garraway ve své kavárně v Exchange Alley mezi ulicemi Lombard a Cornhill Street v roce 1657 prodávat nový, "zdraví prospěšný" nápoj, "jasnící zrak a zachovávající skvělou kondici až do pozdního věku", pravděpodobně netušil, co všechno způsobí.

Během sta let se jeho artikl stane nejoblíbenějším britským nápojem a daň na něj uvalená největší příjmovou položkou britského státního rozpočtu. Tato daň se stane záminkou k povstání v jedné z kolonií, následkem čehož Velká Británie vstoupí do války, kterou překvapivě prohraje. Za dalších padesát let se kvůli stále rostoucí spotřebě ocitne státní pokladna na pokraji bankrotu, který odvrátí způsobem, o kterém dodnes Britové raději nemluví. Toto řešení však způsobí, že se v příštích padesáti letech ocitne Británie dvakrát ve válečném stavu s největší asijskou mocností a obě války překvapivě snadno vyhraje. Ponižující porážky v pokořené mocnosti vyvolají sérii povstání. Ta skončí krveprolitím, jaká neměla v 19., ale pravděpodobně ani ve 20. století obdoby.
A to vše jen pro nápoj, nazývaný v různých čínských dialektech "čcha", "čchaj" či "tchaj", kterému Britové budou říkat "tea" a Češi "čaj".

East India House, sídlo britské Východoindické společnosti. Právě probíhá čajová aukce

Číňané kladou počátek pěstování čaje do třetího tisíciletí před naším letopočtem. Nápojem širokých lidových vrstev se stal během dynastie Tchang okolo roku 600 našeho letopočtu. Do Evropy se dostal až počátkem šestnáctého století, kdy ho z Číny přivezli portugalští jezuité. Británie čaj poznala ještě o jedno století později, když ho v přístavech, spolu s čínským porcelánem, začali prodávat Holanďané.

Trvalo ještě asi padesát let, než se do obchodu s čajem pustila britská Východoindická společnost, založená roku 1600 a do té doby obchodující pouze s Indií. V roce 1657 poprvé nabídla čaj na veřejné aukci jako "všelék na mrtvici, katar, koliku, poruchy trávení, ospalost, epilepsii, žlučové kameny, letargii, migrénu, obrnu a závratě", a to za nižší cenu než Holanďané. Rostoucí konkurenční boj mezi dodavateli se projevil v dalším poklesu cen, z šesti až deseti britských liber za zhruba půl kila v roce 1660 na necelých šest šilinků (jedna libra měla dvacet šilinků) v roce 1684, a rozvoji kaváren, které stejně jako pan Garraway, začaly čaj v "suchém" i "tekutém" stavu prodávat. Koncem sedmnáctého století jich bylo už pět set.

Růst spotřeby čaje se projevil i v jiných oblastech. Na rozdíl od Číňanů si Britové čaj sladí. Dovoz cukru proto během padesáti let vzrostl z 88 na 10 000 tun ročně. Britským uživatelům nevyhovovaly klasické čínské šálky, což vedlo k nápadu vyrábět šálky s "oušky" a vzniku britského porcelánového průmyslu. Kvůli čaji klesla spotřeba lihovin. To se odrazilo v nižších příjmech státního rozpočtu ze spotřební daně. Aby král Karel II. tento výpadek kompenzoval, uvalil na čaj dovozní clo. Z již zmíněných šesti šilinků za váhovou libru v roce 1684 tvořila cena čaje jen jeden šilink. Zbytek bylo clo. Aby se zlepšil jeho výběr, získala polostátní Východoindická společnost na dovoz čaje monopol.

Efekt byl okamžitý - čaj se začal do Británie pašovat. Norské, dánské, holandské a francouzské lodě ho přivážely k britským břehům, kde náklad přebírali rybáři a podloudnické gangy, které ho pašovaly do vnitrozemí. Úlohu skladišť prý velmi často hrály fary anglikánské církve. Na počátku osmnáctého století se v Británii pilo víc čaje pašovaného než dopravovaného oficiální distribuční cestou. Nicméně i tak zůstávalo clo z čaje největší příjmovou položkou britského státního rozpočtu.

Bostonské pití čaje. Tlupa maskovaných osadníků topí v moři 10 tisíc liber

V roce 1767 uvalil král dovozní clo i na čaj přivážený do britských kolonií v Severní Americe. Cílem bylo navýšit příjmy rozpočtu o dalších čtyřicet tisíc liber. I v tomto případě byl efekt rychlý, navíc spojený s nečekaným výsledkem.
Když neuspěly americké protesty a bojkot anglického zboží, vtrhlo v roce 1773 v Bostonu komando amerických osadníků převlečených za Indiány na palubu lodí britské Východoindické společnosti a naházelo veškerý náklad 342 beden od firmy Davison & Newman v ceně 9 650 liber do moře. Toto "bostonské pití čaje" se rozšířilo i do ostatních amerických přístavů. Británie nasadila proti vzbouřencům armádu, čímž spustila řetězovou reakci. Nepokoje přerostly v otevřené povstání, na jehož konci vyhlásilo
třináct amerických kolonií nezávislost a položilo základ dnešním Spojeným státům americkým.
Spojencem vzbouřenců byla v boji proti Británii i Francie. Financování americké armády a vlastního válečného loďstva ji však přivedlo na pokraj finančního bankrotu. Pokus o zvýšení daní, který měl bankrot odvrátit, vedl k revoluci, pádu monarchie, vzniku republiky a v konečném důsledku i k nástupu Napoleona. Pokus o získání čtyřiceti tisíc liber ročně tak nakonec
způsobil největší ohrožení Británie od odražení španělské invaze v roce 1588.
Britská porážka v americké válce za nezávislost, snaha zabránit, aby se něco podobného stalo i v jiných britských koloniích (například v Kanadě či v Indii), a také fakt, že se ve skladech Východoindické společnosti nashromáždily několikaleté zásoby v podstatě neprodejného čaje, nakonec krále přiměly, aby v roce 1784
clo snížil z tehdejších 119 procent na celkem přijatelných procent dvanáct. 

Anglický gentleman pitím čaje zabraňuje mrtvici, kataru, kolice, poruchám trávení, ospalosti, epilepsii, žlučním kamenům, letargii, migréně, obrně a závratím

V té době už čaj v oblíbenosti předstihl pivo i gin a stal se favorizovaným nápojem širokých společenských vrstev. Čaj se pil během odpoledních dýchánků v čajových zahradách, na čajových tanečních zábavách i jako povzbuzující nápoj pro dlouho pracující dělníky v nově vznikajících manufakturách. Již v roce 1768 dovážela Východoindická společnost do Británie okolo pěti tisíc tun čaje ročně. Roční spotřeba cukru se ve srovnání se začátkem století zvýšila trojnásobně. Průměrný Brit spotřeboval šest kilogramů cukru ročně. Na konci osmnáctého století rostla spotřeba čaje o dvě procenta ročně a toto tempo se stálo zvyšovalo.
Zdálo se, že britské obchodníky s čajem nemůže potkat větší štěstí. Ve skutečnosti se však
celý obchod řítil do propasti a britskou státní pokladnu i ředitele Východoindické společnosti z jeho bilance jímala hrůza.
Všem bylo jasné jedno - poprvé po sto padesáti letech
začnou problémy s monopolním producentem.

Ekonomické dějiny britského pití čaje: Obchod, obchod a jenom obchod

Rostoucí britskou poptávku po čaji mohla v 19. století uspokojit pouze Čína. Ta však o rozvoj obchodu s Evropany neměla zájem. Navíc Britům začalo docházet stříbro, což bylo to jediné, čím mohli za čínský čaj platit.

Na počátku 19. století bylo jen málo zemí, v nichž se čaj pěstoval. Protože Japonsko se před cizinci uzavřelo, o divoce rostoucím černém čaji v indickém Assámu v té době ještě žádný Evropan nevěděl. Jedinou zemí světa produkující čaj v dostatečném množství i kvalitě byla Čína. V té době se nacházela už téměř dvě stě let pod nadvládou mandžuské dynastie Čching.
Stejně jako téměř pro všechno v Číně, stanovovaly přísná pravidla i pro mezinárodní obchod s čajem
císařské dekrety. Existovaly pouze dvě povolené cesty, kterými se dal čaj do Evropy dopravit. Tu první, vnitrozemní, tvořila několik tisíciletí stará "hedvábná" stezka, po níž přes střední Asii přepravovaly obchodní karavany čínské zboží už za časů Perské říše a Alexandra Velikého. Takto putoval čaj do Ruska a přes baltské a černomořské přístavy dále na Západ.
Druhá, o něco rychlejší cesta vedla po moři. Čaj se nakládal v čínských přístavech a do Evropy putoval občas se zastávkou a přeložením zboží v Indii. Tuto trasu, kde se konkurence likvidovala prostřednictvím lodních kanónů, původně obsluhovali Arabové, které v 16. století vytlačili Portugalci. Ti v 17. století podlehli Holanďanům, kterým obchod jen o něco později sebrali Britové. Problémem této cesty nebylo ani tak to, že byla dlouhá a nebezpečná, plná tajfunů, cyklonů a pirátů, jako spíše fakt, že
císařský edikt přesně stanovoval počet přístavů, které se mezinárodním obchodem mohly zabývat. A ten byl od roku 1759 jenom jeden - Kuang-čou, pro Evropany známý jako Kanton.

Císař Čchien Lung - Syn Nebes, který roku 1793 přijal "tribut z Anglie".

Tím však čínská obchodní omezení zdaleka nekončila. Obchod zprostředkovával obchodnický cech, který Evropané nazývali "kohong". Za každou cizí loď byla odpovědná jedna obchodnická rodina. Za právo být členem cechu i obsloužit loď a její náklad se platily velké peníze. Ovšem to, jak ziskový obchod bude, respektive, jak velké z něj bude clo i daně, rozhodoval císařským dvorem stanovený dohlížitel z Úřadu pro záležitosti císařského domu při Vnitřním dvoře v Pekingu, zvaný Evropany jednoduše "hoppo".

Takový systém mohl fungovat za Arabů, Portugalců i Holanďanů. Svá omezení ovšem ukázal v okamžiku, kdy britský obchod s čajem začala organizovat britská Východoindická společnost a jejích lodí v jihočínském Kantonu začalo přibývat. Čím dál víc se ukazovalo, že členové kohongu, sužovaní daněmi a cly uvalenými hoppem, nejsou schopni příliv britských lodí finančně zvládnout. Ve snaze pokrýt všechny daně a cla a přitom nepřijít o lukrativní členství v cechu, se čínští obchodníci u Britů často zadlužovali, což vedlo k jejich krachům, britským obchodním ztrátám a následně stížnostem vůči celému, v britských očích archaickému cechovnímu systému. Na ty však čínský císařský dvůr nereagoval a hoppo je v souladu s vládními instrukcemi ignoroval.

Hlavním důvodem tohoto postoje byl fakt, že mezinárodní obchod s Británií byl v té době mimo rozlišovací schopnost císařského dvora. Ještě důležitější však bylo, že dvůr neměl na obchodě se špinavými, nemytými, zavšivenými a v podivných hadrech oblečenými barbary a "cizími ďábly" připomínající Číňanům spíše opice než civilizované osoby sebemenší zájem. Už šest set let od dob dynastie Sung se razila státní teorie, že obchod s barbary vnáší mezi obyvatelstvo nestabilitu, která může vyústit v chaos, přičemž chaos je to nejhorší, co by si v té době třísetmilionová, i dnešními moderními prostředky těžko spravovatelná říše přála.

Britský námořník 19. století (alespoň takto si ho představoval neznámý čínský malíř).

Nejlepší mezinárodní obchod byl z tohoto pohledu žádný obchod, a tedy nebyl žádný důvod obchodní systém modernizovat. Ba naopak, čím problematičtější obchod bude, tím lépe.
Evropané mohli za čaj
platit pouze stříbrem. Kohong měl zakázáno přijímat cokoli jiného. Toto omezení mělo pozoruhodný efekt. V důsledku toho, jak rostla v Evropě a především v Británii spotřeba čaje, začaly se světové zásoby stříbra pomalu přesouvat do Číny. Už v 17. století takto do čínského oběhu plynulo stříbro v hodnotě dnešních deseti milionů dolarů ročně a Čína se chtě nechtě stávala součástí světové ekonomiky se vším, co s tím souviselo. Když se například v 17. století zhroutila španělská ekonomika, vyvolal pokles dovozu stříbra do Číny kolaps cen. Důsledky byly pro celou říši Středu se slabým bankovním systémem a trvalým deficitem oběživa katastrofální.

O sto let později, kdy Východoindická společnost vykupovala až jednu sedminu čínské úrody čaje, byla obchodní výměna ještě rozsáhlejší. Příliv stříbra vedl k růstu cen, to vedlo k vyšší ražbě peněz a většímu rozvoji obchodu, který vyvolal ještě větší příliv stříbra.
Přes veškerá omezení dosáhl vzájemný obrat takové úrovně, že se britské Východoindické společnosti
přestalo dostávat platidla. Jinými slovy - stříbrné doly celého světa nevyprodukovaly tolik stříbra, aby za ně největší společnost největší obchodní velmoci mohla koupit čaj pro všechny královy poddané. Celý obchod začal být pro Británii deficitní. Východoindické společnosti a postupně i britské státní pokladně začal hrozit bankrot.

V tu dobu obchodníci Východoindické společnosti již několik desetiletí zuřivě hledali zboží, které by mohli Číně výměnou za čaj nabídnout. V roce 1793 se na čínském císařském dvoře objevila obchodní delegace se vzorky britské průmyslové produkce. Dvůr vzorky označil za "tribut z Anglie", a tím jeho zájem skončil. V roce 1816, když se bilance ještě více zhoršila, přijelo další poselstvo, které však bylo tentokrát odmítnuto, aniž by ho císař přijal, a posláno pryč. Čínský panovník nestál o textil, lodě, ocel, zbraně či jiné barbarské zboží vazalských států.

Takový, z čínského hlediska logický, z evropského hlediska však nepochopitelně ignorantský přístup, přiváděl management Východoindické společnosti k zuřivosti. Není proto divu, že roku 1816 došlo vedení společnosti k jedinému závěru: není-li možné bilanci vzájemného obchodu zlepšit pomocí legálních prostředků, je třeba použít nástroje jiné.
Hledání vhodného zboží pro Čínu totiž nebylo tak neúspěšné, jak se oficiálně zdálo, a britští obchodníci vhodný produkt našli. Hned, jak obdrželo souhlas managementu, vystavilo zastoupení Východoindické společnosti v Indii potřebné dokumenty a licence, informovalo kantonskou pobočku a nakládka v Kalkatě mohla začít.
Loď, vydávající se do Kantonu, však tentokrát nepatřila Východoindické společnosti. Protože nákladem na její palubě nebylo obvyklé stříbro či průmyslové vzorky.
Bylo to opium.

Ekonomické dějiny britského pití čaje: Opium

Britové našli jednoduchou cestu, jak se dostat ke stříbru, kterým mohli platit Číňanům za čaj. Paradoxně to bylo čínské stříbro, které od čínských překupníků získávali za pašované opium. Jediným, kdo na těchto transakcích prodělával, byl císařský dvůr.

Loď doplula proti proudu Perlové řeky až k ostrovu Whampoa, kde spustila kotvy a počkala na soumrak. Byla už tma, když k jejímu boku přirazila džunka, tajně najatá kohongem, čínským cechem obchodníků s čajem, a její posádka začala rychle překládat zboží. Před úsvitem byla výměna ukončena. Džunka s opiem zmizela neznámo kam. Britská plachetnice pokračovala se stříbrem až do přístavu celou transakci završit.
Číňané znali opium už od počátku osmnáctého století, kdy se dostalo na ostrov Tchaj-wan a jihočínské pobřeží pravděpodobně z Jávy. Císař však jeho výrobu, prodej a spotřebu
zakázal ediktem z roku 1729.

Opium nebylo nic nového ani pro Brity. Ve Velké Británii bylo povoleno užívat opium v podobě léků a například laudanum (opium smíchané s alkoholem), doporučované podávat dětem jako sedativum, bylo levnější než pivo či víno. V polovině osmnáctého století východoindická společnost ovládla provincie Bengálsko a Bihár, největší producenty opia na světě, a s nimi i obchod s touto drogou.

Obchod s opiem před ostrovem Lin- tchin v plné činnosti. Velké plachetnice britských a amerických nezávislých obchodníků (ozbrojené děly a kotvící uprostřed) překládají zboží na malé čínské džunky. Rychlá čínská pašerácká veslice vpravo vyráží s nákladem proti proudu Perlové řeky. Kresba Williama J. Hugginse

Část z něj se pro "zdravotní účely" dostala i do Číny. Toto množství každoročně vzrůstalo z přibližně dvou set beden ročně v roce 1729 až na zhruba tisíc beden okolo roku 1770. Někdy v té době se Východoindické společnosti povedlo obchod s opiem zmonopolizovat a od té doby rozhodovala jenom ona, kolik opia se vyrobí a kolik se ho vrhne na jaký trh. Původně byl monopol ustaven s cílem obchod omezit. Později však Východoindická společnost zjistila, že možná méně morální, nicméně výnosnější je tímto způsobem obchod rozšířit. Okolo roku 1780 se opium objevilo i na trhu v Kantonu a ve stejné době zřídili Britové sklad v portugalské kolonii Macao.

Císař zákaz opia posiloval prostřednictvím tvrdších a tvrdších ediktů. Jenže to mělo stejný efekt jako kterýkoliv jiný zákaz užívání drog v moderní době. Protože pašování bylo nebezpečné, cena opia rostla, obchod s ním byl čím dál ziskovější a úměrně tomu stoupala i výše prostředků, které bylo třeba vynaložit na úplatky úředníkům.
A tak, když v roce 1787 zkoumala Východoindická společnost možnost nabídnout čínské vládě zastavení exportu opia
výměnou za poskytnutí obchodních výhod, sdělili jí obchodní zástupci v Kantonu, že takový návrh nemá smysl. Řada čínských úředníků z obchodu s opiem žila a jejich skutečná ochota zamezit obchodu byla sporná.
Když to nešlo jedním směrem, zkusila to Východoindická společnost udělat naopak a roku 1816 naopak rozhodla export opia do Číny zvýšit. Poprvé se tak mělo stát v souvislosti s čajem - loď nezávislého obchodníka, která toho roku zakotvila v Kantonu, byla pokusným balónkem.

Kuřáci opia v čínském opiovém doupěti. Počet závislých se zvyšoval přímo úměrně stoupajícímu dovozu opia. To nejhorší však pro Čínu mělo teprve přijít. Kresba Thomase Alloma.

Pointa celé akce spočívala nejen v tom, že podloudník za opium, prodávané čínské straně, nesměl požadovat nic jiného než stříbro. Ale především ve skutečnosti, že měl toto stříbro zavézt do Kantonu, kde mu ho obchodní zástupci Východoindické společnosti směnili za poctivé britské bankovky emitované Bank of England. Zatímco podloudník s bankovkami mířil zpět do Indie pro další náklad opia, koupili delegáti Východoindické společnosti za získané stříbro v Kantonu čaj, expedovaný příští lodí přímo do Anglie.
Obchod měl fantastický úspěch, z kterého těžily všechny zúčastněné strany - nezávislý obchodník, který vydělal na opiu, Východoindická společnost, která ušetřila na stříbře, i čínský kohong, který opium se ziskem prodal na černém trhu, přičemž z výnosu neplatil žádnou daň. Jediný, kdo na obchodě prodělával, byla čínská císařská pokladna, jenže to v té době nikoho ze zúčastněných nezajímalo.
Nezůstalo jen u jednoho obchodu a jediného obchodníka, pro velký úspěch i velký zájem vydávala Východoindická společnost na vývoz opia jednu licenci za druhou. Už o čtyři roky později, tedy v roce 1820, se ho do Číny propašovalo 9 708 beden. Ve stejném roce přestala být
britská bilance v obchodě s Čínou deficitní a stříbro získané za prodej opia se vyrovnalo množství stříbra potřebného na nákup čaje.

Dovoz čaje do Británie tak mohl růst a s ním i jeho spotřeba. V Británii se dokonce propagací pití čaje pokusili snížit vysokou spotřebu lihovin v nižších vrstvách společnosti. V jejím rámci v roce 1824 britské královské válečné námořnictvo snížilo denní dávku rumu pro posádky na polovinu. Součástí denní dávky se stal čaj. Z té doby pochází i slovo "teetotal" (doslova "čajově úplný"), které v angličtině znamená "abstinentní" či "protialkoholický", přeneseně pak "naprosto stoprocentní".

V roce 1824 třiadvacetiletý kvaker John Cadbury založil v Birminghamu obchod s čajem a kávou, který se stal základním kamenem pozdějšího potravinářského gigantu Cadbury´s.
V roce 1825 už Britové získali za opium více stříbra, než vynaložili na nákup čaje, a
obchodní bilance se pro Čínu začala zhoršovat.
Pro obchodní zástupce Východoindické společnosti v Kantonu to byla krásná doba. Během obchodní sezóny od října do března se zdržovali v přepychové faktorii na břehu řeky za Kantonem a mimo sezónu (od dubna do září) se stahovali dolů po řece do neméně přepychové rezidence v portugalském Macau. Protože oficiálně odpovídali pouze za nákupy stříbra a platby za čaj,
nenesli žádné riziko obchodu s opiem. Jako nejdůležitější prvek obchodního řetězce však vydělávali spoustu peněz. Zdálo se, že takovému podnikání nestojí nic v cestě. Ale bylo to jen zdání. Už brzy se měl systém změnit a doplatit na to měla Východoindická společnost.

Co si myslíte o v podstatě státem provozovaném obchodu s drogami, jak ho prováděla Východoindická společnost?

Ekonomické dějiny britského pití čaje: Tvrdě vybojovaný konec monopolu

Nezávislí obchodníci s opiem si vymohli zrušení monopolu Východoindické společnosti na obchod s Čínou. Mohli tak nejen pašovat do této země opium, ale rovněž z ní legálně dovážet čaj do Británie. Obchod s opiem i čajem rychle rostl.

Systém obchodování s čajem, v němž licencovaní obchodníci pašovali do Číny opium, které vyměnili za stříbro, toto stříbro prodali zástupci britské Východoindické společnosti, která ho oficiálně vyměnila za čaj, přestal v první polovině 19. století těmto nezávislým obchodníkům vyhovovat. Jejich opiem naloženým lodím kromě nepřízně počasí hrozily i přepady čínských a malajských pirátů. Neobvyklé nebyly ani útoky britských a indických konkurentů. Po osudu takových ztracených lodí nikdo nikdy nepátral. Navíc hrozilo nebezpečí, že obchodník s opiem padne do rukou čínských úřadů a nikdo z Východoindické společnosti či konkurentů by pro něj nehnul ani prstem. Podle císařských ediktů dopadená posádka spadala pod čínskou soudní jurisdikci, známou zvláštními druhy výslechů, mučeními i tresty, kterých se Evropané oprávněně báli.

Odměnou za toto riziko pro ně byly jen výnosy, plynoucí z nelegálního obchodu s opiem, aniž se obchodníci mohli podílet na výnosech z legálního obchodu s čajem, který provozovala pouze Východoindická společnost. A protože tento monopol byl stanoven zákonem, mohl ho změnit zase jenom zákon.