Logo
Nevíte si rady? Zavolejte.
(Po-Pá, 8-16 hod.)
0 ks
za 0 Kč
Nákupní košík je prázdný
Potřebujete poradit? Neváhejte nás kontaktovat.
Události
30.11.2019
Stop Novotný 14.12. Praha
S ohledem na stále vzrůstající tlak proti Rusku a to nejen ze strany některých politiků, na jejich nekorektní jedn... číst celé
18.11.2019
5.12. čtvrtek – Zastavme 5G sítě v Brně !!
5G sítě a elektrosmog, vliv na zdraví obyvatelstvaOd 17 h restaurace Thalie, Rooseveltova 14, BrnoPřednáší Kamil Pokorný – elektrosmog-zony.czVSTUPNÉ ... číst celé
18.11.2019
Knižná jesenná burza 8.12.
Dátum a čas: 8.12.2019 10:00 - 18:00 hod.Miesto: Dom Matice slovenskej, Dolnočermánska 737/91, 949 11 Nitra   Občianske združenie Slavica vás srdečn... číst celé
Zobrazit všechny události
Nepropásněte novinky, akce a slevy!

Můžete se kdykoli odhlásit. Zasíláme jednou za 14 dní.

  1. Úvod
  2. Články
  3. Dějiny
  4. Kterak Británie zfetovala Čínu
09.10.2019

Kterak Británie zfetovala Čínu

Kterak Británie zfetovala Čínu

Předkládám seriál odjinud, protože mi tenkrát před lety dost otevřel oči, co se týče tzv. "západní demokracie". A pochopíte, až zas budou křičet o tom, že je porušován volný obchod - že jde 100% o něco jiného. V Číně konkrétně šlo o to, že nebylo dovoleno dovážet opium! 

Autor: Michal Špaček,

http://www.penize.cz/44545-obchod-s-cajem-ktery-rozvratil-cinu

Ekonomické dějiny britského pití čaje: Obchod pana Garrawaye

Není snad lepší symbol Británie než na první pohled nevinný čaj o páté. Rostoucí záliba v tomto nápoji přitom nepřímo vedla k nezávislosti Spojených států, francouzské revoluci či krvavým povstáním v Číně.

Když začal Thomas Garraway ve své kavárně v Exchange Alley mezi ulicemi Lombard a Cornhill Street v roce 1657 prodávat nový, "zdraví prospěšný" nápoj, "jasnící zrak a zachovávající skvělou kondici až do pozdního věku", pravděpodobně netušil, co všechno způsobí.

Během sta let se jeho artikl stane nejoblíbenějším britským nápojem a daň na něj uvalená největší příjmovou položkou britského státního rozpočtu. Tato daň se stane záminkou k povstání v jedné z kolonií, následkem čehož Velká Británie vstoupí do války, kterou překvapivě prohraje. Za dalších padesát let se kvůli stále rostoucí spotřebě ocitne státní pokladna na pokraji bankrotu, který odvrátí způsobem, o kterém dodnes Britové raději nemluví. Toto řešení však způsobí, že se v příštích padesáti letech ocitne Británie dvakrát ve válečném stavu s největší asijskou mocností a obě války překvapivě snadno vyhraje. Ponižující porážky v pokořené mocnosti vyvolají sérii povstání. Ta skončí krveprolitím, jaká neměla v 19., ale pravděpodobně ani ve 20. století obdoby.
A to vše jen pro nápoj, nazývaný v různých čínských dialektech "čcha", "čchaj" či "tchaj", kterému Britové budou říkat "tea" a Češi "čaj".

East India House, sídlo britské Východoindické společnosti. Právě probíhá čajová aukce

Číňané kladou počátek pěstování čaje do třetího tisíciletí před naším letopočtem. Nápojem širokých lidových vrstev se stal během dynastie Tchang okolo roku 600 našeho letopočtu. Do Evropy se dostal až počátkem šestnáctého století, kdy ho z Číny přivezli portugalští jezuité. Británie čaj poznala ještě o jedno století později, když ho v přístavech, spolu s čínským porcelánem, začali prodávat Holanďané.

Trvalo ještě asi padesát let, než se do obchodu s čajem pustila britská Východoindická společnost, založená roku 1600 a do té doby obchodující pouze s Indií. V roce 1657 poprvé nabídla čaj na veřejné aukci jako "všelék na mrtvici, katar, koliku, poruchy trávení, ospalost, epilepsii, žlučové kameny, letargii, migrénu, obrnu a závratě", a to za nižší cenu než Holanďané. Rostoucí konkurenční boj mezi dodavateli se projevil v dalším poklesu cen, z šesti až deseti britských liber za zhruba půl kila v roce 1660 na necelých šest šilinků (jedna libra měla dvacet šilinků) v roce 1684, a rozvoji kaváren, které stejně jako pan Garraway, začaly čaj v "suchém" i "tekutém" stavu prodávat. Koncem sedmnáctého století jich bylo už pět set.

Růst spotřeby čaje se projevil i v jiných oblastech. Na rozdíl od Číňanů si Britové čaj sladí. Dovoz cukru proto během padesáti let vzrostl z 88 na 10 000 tun ročně. Britským uživatelům nevyhovovaly klasické čínské šálky, což vedlo k nápadu vyrábět šálky s "oušky" a vzniku britského porcelánového průmyslu. Kvůli čaji klesla spotřeba lihovin. To se odrazilo v nižších příjmech státního rozpočtu ze spotřební daně. Aby král Karel II. tento výpadek kompenzoval, uvalil na čaj dovozní clo. Z již zmíněných šesti šilinků za váhovou libru v roce 1684 tvořila cena čaje jen jeden šilink. Zbytek bylo clo. Aby se zlepšil jeho výběr, získala polostátní Východoindická společnost na dovoz čaje monopol.

Efekt byl okamžitý - čaj se začal do Británie pašovat. Norské, dánské, holandské a francouzské lodě ho přivážely k britským břehům, kde náklad přebírali rybáři a podloudnické gangy, které ho pašovaly do vnitrozemí. Úlohu skladišť prý velmi často hrály fary anglikánské církve. Na počátku osmnáctého století se v Británii pilo víc čaje pašovaného než dopravovaného oficiální distribuční cestou. Nicméně i tak zůstávalo clo z čaje největší příjmovou položkou britského státního rozpočtu.

Bostonské pití čaje. Tlupa maskovaných osadníků topí v moři 10 tisíc liber

V roce 1767 uvalil král dovozní clo i na čaj přivážený do britských kolonií v Severní Americe. Cílem bylo navýšit příjmy rozpočtu o dalších čtyřicet tisíc liber. I v tomto případě byl efekt rychlý, navíc spojený s nečekaným výsledkem.
Když neuspěly americké protesty a bojkot anglického zboží, vtrhlo v roce 1773 v Bostonu komando amerických osadníků převlečených za Indiány na palubu lodí britské Východoindické společnosti a naházelo veškerý náklad 342 beden od firmy Davison & Newman v ceně 9 650 liber do moře. Toto "bostonské pití čaje" se rozšířilo i do ostatních amerických přístavů. Británie nasadila proti vzbouřencům armádu, čímž spustila řetězovou reakci. Nepokoje přerostly v otevřené povstání, na jehož konci vyhlásilo třináct amerických kolonií nezávislost a položilo základ dnešním Spojeným státům americkým.
Spojencem vzbouřenců byla v boji proti Británii i Francie. Financování americké armády a vlastního válečného loďstva ji však přivedlo na pokraj finančního bankrotu. Pokus o zvýšení daní, který měl bankrot odvrátit, vedl k revoluci, pádu monarchie, vzniku republiky a v konečném důsledku i k nástupu Napoleona. Pokus o získání čtyřiceti tisíc liber ročně tak nakonec způsobil největší ohrožení Británie od odražení španělské invaze v roce 1588.
Britská porážka v americké válce za nezávislost, snaha zabránit, aby se něco podobného stalo i v jiných britských koloniích (například v Kanadě či v Indii), a také fakt, že se ve skladech Východoindické společnosti nashromáždily několikaleté zásoby v podstatě neprodejného čaje, nakonec krále přiměly, aby v roce 1784 clo snížil z tehdejších 119 procent na celkem přijatelných procent dvanáct

Anglický gentleman pitím čaje zabraňuje mrtvici, kataru, kolice, poruchám trávení, ospalosti, epilepsii, žlučním kamenům, letargii, migréně, obrně a závratím

V té době už čaj v oblíbenosti předstihl pivo i gin a stal se favorizovaným nápojem širokých společenských vrstev. Čaj se pil během odpoledních dýchánků v čajových zahradách, na čajových tanečních zábavách i jako povzbuzující nápoj pro dlouho pracující dělníky v nově vznikajících manufakturách. Již v roce 1768 dovážela Východoindická společnost do Británie okolo pěti tisíc tun čaje ročně. Roční spotřeba cukru se ve srovnání se začátkem století zvýšila trojnásobně. Průměrný Brit spotřeboval šest kilogramů cukru ročně. Na konci osmnáctého století rostla spotřeba čaje o dvě procenta ročně a toto tempo se stálo zvyšovalo.
Zdálo se, že britské obchodníky s čajem nemůže potkat větší štěstí. Ve skutečnosti se však celý obchod řítil do propasti a britskou státní pokladnu i ředitele Východoindické společnosti z jeho bilance jímala hrůza.
Všem bylo jasné jedno - poprvé po sto padesáti letech začnou problémy s monopolním producentem.

Ekonomické dějiny britského pití čaje: Obchod, obchod a jenom obchod

Rostoucí britskou poptávku po čaji mohla v 19. století uspokojit pouze Čína. Ta však o rozvoj obchodu s Evropany neměla zájem. Navíc Britům začalo docházet stříbro, což bylo to jediné, čím mohli za čínský čaj platit.

Na počátku 19. století bylo jen málo zemí, v nichž se čaj pěstoval. Protože Japonsko se před cizinci uzavřelo, o divoce rostoucím černém čaji v indickém Assámu v té době ještě žádný Evropan nevěděl. Jedinou zemí světa produkující čaj v dostatečném množství i kvalitě byla Čína. V té době se nacházela už téměř dvě stě let pod nadvládou mandžuské dynastie Čching.
Stejně jako téměř pro všechno v Číně, stanovovaly přísná pravidla i pro mezinárodní obchod s čajem císařské dekretyExistovaly pouze dvě povolené cesty, kterými se dal čaj do Evropy dopravit. Tu první, vnitrozemní, tvořila několik tisíciletí stará "hedvábná" stezka, po níž přes střední Asii přepravovaly obchodní karavany čínské zboží už za časů Perské říše a Alexandra Velikého. Takto putoval čaj do Ruska a přes baltské a černomořské přístavy dále na Západ.
Druhá, o něco rychlejší cesta vedla po moři. Čaj se nakládal v čínských přístavech a do Evropy putoval občas se zastávkou a přeložením zboží v Indii. Tuto trasu, kde se konkurence likvidovala prostřednictvím lodních kanónů, původně obsluhovali Arabové, které v 16. století vytlačili Portugalci. Ti v 17. století podlehli Holanďanům, kterým obchod jen o něco později sebrali Britové. Problémem této cesty nebylo ani tak to, že byla dlouhá a nebezpečná, plná tajfunů, cyklonů a pirátů, jako spíše fakt, že císařský edikt přesně stanovoval počet přístavů, které se mezinárodním obchodem mohly zabývat. A ten byl od roku 1759 jenom jeden - Kuang-čou, pro Evropany známý jako Kanton.

Císař Čchien Lung - Syn Nebes, který roku 1793 přijal "tribut z Anglie".

Tím však čínská obchodní omezení zdaleka nekončila. Obchod zprostředkovával obchodnický cech, který Evropané nazývali "kohong". Za každou cizí loď byla odpovědná jedna obchodnická rodina. Za právo být členem cechu i obsloužit loď a její náklad se platily velké peníze. Ovšem to, jak ziskový obchod bude, respektive, jak velké z něj bude clo i daně, rozhodoval císařským dvorem stanovený dohlížitel z Úřadu pro záležitosti císařského domu při Vnitřním dvoře v Pekingu, zvaný Evropany jednoduše "hoppo".

Takový systém mohl fungovat za Arabů, Portugalců i Holanďanů. Svá omezení ovšem ukázal v okamžiku, kdy britský obchod s čajem začala organizovat britská Východoindická společnost a jejích lodí v jihočínském Kantonu začalo přibývat. Čím dál víc se ukazovalo, že členové kohongu, sužovaní daněmi a cly uvalenými hoppem, nejsou schopni příliv britských lodí finančně zvládnout. Ve snaze pokrýt všechny daně a cla a přitom nepřijít o lukrativní členství v cechu, se čínští obchodníci u Britů často zadlužovali, což vedlo k jejich krachům, britským obchodním ztrátám a následně stížnostem vůči celému, v britských očích archaickému cechovnímu systému. Na ty však čínský císařský dvůr nereagoval a hoppo je v souladu s vládními instrukcemi ignoroval.

Hlavním důvodem tohoto postoje byl fakt, že mezinárodní obchod s Británií byl v té době mimo rozlišovací schopnost císařského dvora. Ještě důležitější však bylo, že dvůr neměl na obchodě se špinavými, nemytými, zavšivenými a v podivných hadrech oblečenými barbary a "cizími ďábly" připomínající Číňanům spíše opice než civilizované osoby sebemenší zájem. Už šest set let od dob dynastie Sung se razila státní teorie, že obchod s barbary vnáší mezi obyvatelstvo nestabilitu, která může vyústit v chaos, přičemž chaos je to nejhorší, co by si v té době třísetmilionová, i dnešními moderními prostředky těžko spravovatelná říše přála.

Britský námořník 19. století (alespoň takto si ho představoval neznámý čínský malíř).

Nejlepší mezinárodní obchod byl z tohoto pohledu žádný obchod, a tedy nebyl žádný důvod obchodní systém modernizovat. Ba naopak, čím problematičtější obchod bude, tím lépe.
Evropané mohli za čaj platit pouze stříbrem. Kohong měl zakázáno přijímat cokoli jiného. Toto omezení mělo pozoruhodný efekt. V důsledku toho, jak rostla v Evropě a především v Británii spotřeba čaje, začaly se světové zásoby stříbra pomalu přesouvat do Číny. Už v 17. století takto do čínského oběhu plynulo stříbro v hodnotě dnešních deseti milionů dolarů ročně a Čína se chtě nechtě stávala součástí světové ekonomiky se vším, co s tím souviselo. Když se například v 17. století zhroutila španělská ekonomika, vyvolal pokles dovozu stříbra do Číny kolaps cen. Důsledky byly pro celou říši Středu se slabým bankovním systémem a trvalým deficitem oběživa katastrofální.

O sto let později, kdy Východoindická společnost vykupovala až jednu sedminu čínské úrody čaje, byla obchodní výměna ještě rozsáhlejší. Příliv stříbra vedl k růstu cen, to vedlo k vyšší ražbě peněz a většímu rozvoji obchodu, který vyvolal ještě větší příliv stříbra.
Přes veškerá omezení dosáhl vzájemný obrat takové úrovně, že se britské Východoindické společnosti přestalo dostávat platidla. Jinými slovy - stříbrné doly celého světa nevyprodukovaly tolik stříbra, aby za ně největší společnost největší obchodní velmoci mohla koupit čaj pro všechny královy poddané. Celý obchod začal být pro Británii deficitní. Východoindické společnosti a postupně i britské státní pokladně začal hrozit bankrot.

V tu dobu obchodníci Východoindické společnosti již několik desetiletí zuřivě hledali zboží, které by mohli Číně výměnou za čaj nabídnout. V roce 1793 se na čínském císařském dvoře objevila obchodní delegace se vzorky britské průmyslové produkce. Dvůr vzorky označil za "tribut z Anglie", a tím jeho zájem skončil. V roce 1816, když se bilance ještě více zhoršila, přijelo další poselstvo, které však bylo tentokrát odmítnuto, aniž by ho císař přijal, a posláno pryč. Čínský panovník nestál o textil, lodě, ocel, zbraně či jiné barbarské zboží vazalských států.

Takový, z čínského hlediska logický, z evropského hlediska však nepochopitelně ignorantský přístup, přiváděl management Východoindické společnosti k zuřivosti. Není proto divu, že roku 1816 došlo vedení společnosti k jedinému závěru: není-li možné bilanci vzájemného obchodu zlepšit pomocí legálních prostředků, je třeba použít nástroje jiné.
Hledání vhodného zboží pro Čínu totiž nebylo tak neúspěšné, jak se oficiálně zdálo, a britští obchodníci vhodný produkt našli. Hned, jak obdrželo souhlas managementu, vystavilo zastoupení Východoindické společnosti v Indii potřebné dokumenty a licence, informovalo kantonskou pobočku a nakládka v Kalkatě mohla začít.
Loď, vydávající se do Kantonu, však tentokrát nepatřila Východoindické společnosti. Protože nákladem na její palubě nebylo obvyklé stříbro či průmyslové vzorky.
Bylo to opium.

Ekonomické dějiny britského pití čaje: Opium

Britové našli jednoduchou cestu, jak se dostat ke stříbru, kterým mohli platit Číňanům za čaj. Paradoxně to bylo čínské stříbro, které od čínských překupníků získávali za pašované opium. Jediným, kdo na těchto transakcích prodělával, byl císařský dvůr.

Loď doplula proti proudu Perlové řeky až k ostrovu Whampoa, kde spustila kotvy a počkala na soumrak. Byla už tma, když k jejímu boku přirazila džunka, tajně najatá kohongem, čínským cechem obchodníků s čajem, a její posádka začala rychle překládat zboží. Před úsvitem byla výměna ukončena. Džunka s opiem zmizela neznámo kam. Britská plachetnice pokračovala se stříbrem až do přístavu celou transakci završit.
Číňané znali opium už od počátku osmnáctého století, kdy se dostalo na ostrov Tchaj-wan a jihočínské pobřeží pravděpodobně z Jávy. Císař však jeho výrobu, prodej a spotřebu zakázal ediktem z roku 1729.

Opium nebylo nic nového ani pro Brity. Ve Velké Británii bylo povoleno užívat opium v podobě léků a například laudanum (opium smíchané s alkoholem), doporučované podávat dětem jako sedativum, bylo levnější než pivo či víno. V polovině osmnáctého století východoindická společnost ovládla provincie Bengálsko a Bihár, největší producenty opia na světě, a s nimi i obchod s touto drogou.

Obchod s opiem před ostrovem Lin- tchin v plné činnosti. Velké plachetnice britských a amerických nezávislých obchodníků (ozbrojené děly a kotvící uprostřed) překládají zboží na malé čínské džunky. Rychlá čínská pašerácká veslice vpravo vyráží s nákladem proti proudu Perlové řeky. Kresba Williama J. Hugginse

Část z něj se pro "zdravotní účely" dostala i do Číny. Toto množství každoročně vzrůstalo z přibližně dvou set beden ročně v roce 1729 až na zhruba tisíc beden okolo roku 1770. Někdy v té době se Východoindické společnosti povedlo obchod s opiem zmonopolizovat a od té doby rozhodovala jenom ona, kolik opia se vyrobí a kolik se ho vrhne na jaký trh. Původně byl monopol ustaven s cílem obchod omezit. Později však Východoindická společnost zjistila, že možná méně morální, nicméně výnosnější je tímto způsobem obchod rozšířit. Okolo roku 1780 se opium objevilo i na trhu v Kantonu a ve stejné době zřídili Britové sklad v portugalské kolonii Macao.

Císař zákaz opia posiloval prostřednictvím tvrdších a tvrdších ediktů. Jenže to mělo stejný efekt jako kterýkoliv jiný zákaz užívání drog v moderní době. Protože pašování bylo nebezpečné, cena opia rostla, obchod s ním byl čím dál ziskovější a úměrně tomu stoupala i výše prostředků, které bylo třeba vynaložit na úplatky úředníkům.
A tak, když v roce 1787 zkoumala Východoindická společnost možnost nabídnout čínské vládě zastavení exportu opia výměnou za poskytnutí obchodních výhod, sdělili jí obchodní zástupci v Kantonu, že takový návrh nemá smysl. Řada čínských úředníků z obchodu s opiem žila a jejich skutečná ochota zamezit obchodu byla sporná.
Když to nešlo jedním směrem, zkusila to Východoindická společnost udělat naopak a roku 1816 naopak rozhodla export opia do Číny zvýšit. Poprvé se tak mělo stát v souvislosti s čajem - loď nezávislého obchodníka, která toho roku zakotvila v Kantonu, byla pokusným balónkem.

Kuřáci opia v čínském opiovém doupěti. Počet závislých se zvyšoval přímo úměrně stoupajícímu dovozu opia. To nejhorší však pro Čínu mělo teprve přijít. Kresba Thomase Alloma.

Pointa celé akce spočívala nejen v tom, že podloudník za opium, prodávané čínské straně, nesměl požadovat nic jiného než stříbro. Ale především ve skutečnosti, že měl toto stříbro zavézt do Kantonu, kde mu ho obchodní zástupci Východoindické společnosti směnili za poctivé britské bankovky emitované Bank of England. Zatímco podloudník s bankovkami mířil zpět do Indie pro další náklad opia, koupili delegáti Východoindické společnosti za získané stříbro v Kantonu čaj, expedovaný příští lodí přímo do Anglie.
Obchod měl fantastický úspěch, z kterého těžily všechny zúčastněné strany - nezávislý obchodník, který vydělal na opiu, Východoindická společnost, která ušetřila na stříbře, i čínský kohong, který opium se ziskem prodal na černém trhu, přičemž z výnosu neplatil žádnou daň. Jediný, kdo na obchodě prodělával, byla čínská císařská pokladna, jenže to v té době nikoho ze zúčastněných nezajímalo.
Nezůstalo jen u jednoho obchodu a jediného obchodníka, pro velký úspěch i velký zájem vydávala Východoindická společnost na vývoz opia jednu licenci za druhou. Už o čtyři roky později, tedy v roce 1820, se ho do Číny propašovalo 9 708 beden. Ve stejném roce přestala být britská bilance v obchodě s Čínou deficitní a stříbro získané za prodej opia se vyrovnalo množství stříbra potřebného na nákup čaje.

Dovoz čaje do Británie tak mohl růst a s ním i jeho spotřeba. V Británii se dokonce propagací pití čaje pokusili snížit vysokou spotřebu lihovin v nižších vrstvách společnosti. V jejím rámci v roce 1824 britské královské válečné námořnictvo snížilo denní dávku rumu pro posádky na polovinu. Součástí denní dávky se stal čaj. Z té doby pochází i slovo "teetotal" (doslova "čajově úplný"), které v angličtině znamená "abstinentní" či "protialkoholický", přeneseně pak "naprosto stoprocentní".

V roce 1824 třiadvacetiletý kvaker John Cadbury založil v Birminghamu obchod s čajem a kávou, který se stal základním kamenem pozdějšího potravinářského gigantu Cadbury´s.
V roce 1825 už Britové získali za opium více stříbra, než vynaložili na nákup čaje, a obchodní bilance se pro Čínu začala zhoršovat.
Pro obchodní zástupce Východoindické společnosti v Kantonu to byla krásná doba. Během obchodní sezóny od října do března se zdržovali v přepychové faktorii na břehu řeky za Kantonem a mimo sezónu (od dubna do září) se stahovali dolů po řece do neméně přepychové rezidence v portugalském Macau. Protože oficiálně odpovídali pouze za nákupy stříbra a platby za čaj, nenesli žádné riziko obchodu s opiem. Jako nejdůležitější prvek obchodního řetězce však vydělávali spoustu peněz. Zdálo se, že takovému podnikání nestojí nic v cestě. Ale bylo to jen zdání. Už brzy se měl systém změnit a doplatit na to měla Východoindická společnost.

Co si myslíte o v podstatě státem provozovaném obchodu s drogami, jak ho prováděla Východoindická společnost?

Ekonomické dějiny britského pití čaje: Tvrdě vybojovaný konec monopolu

Nezávislí obchodníci s opiem si vymohli zrušení monopolu Východoindické společnosti na obchod s Čínou. Mohli tak nejen pašovat do této země opium, ale rovněž z ní legálně dovážet čaj do Británie. Obchod s opiem i čajem rychle rostl.

Systém obchodování s čajem, v němž licencovaní obchodníci pašovali do Číny opium, které vyměnili za stříbro, toto stříbro prodali zástupci britské Východoindické společnosti, která ho oficiálně vyměnila za čaj, přestal v první polovině 19. století těmto nezávislým obchodníkům vyhovovat. Jejich opiem naloženým lodím kromě nepřízně počasí hrozily i přepady čínských a malajských pirátůNeobvyklé nebyly ani útoky britských a indických konkurentů. Po osudu takových ztracených lodí nikdo nikdy nepátral. Navíc hrozilo nebezpečí, že obchodník s opiem padne do rukou čínských úřadů a nikdo z Východoindické společnosti či konkurentů by pro něj nehnul ani prstem. Podle císařských ediktů dopadená posádka spadala pod čínskou soudní jurisdikci, známou zvláštními druhy výslechů, mučeními i tresty, kterých se Evropané oprávněně báli.

Odměnou za toto riziko pro ně byly jen výnosy, plynoucí z nelegálního obchodu s opiem, aniž se obchodníci mohli podílet na výnosech z legálního obchodu s čajem, který provozovala pouze Východoindická společnost. A protože tento monopol byl stanoven zákonem, mohl ho změnit zase jenom zákon.

Klece smrti - jeden z trestů čínské justice, kterých se Evropané báli. Odsouzení čekají vestoje na přímém slunci, dokud nepřijde smrt. Číňan vpravo se již dočkal. Pohlednice z konce 19. století.

V té době neexistovala řevnivější skupina než obchodníci s opiem. Přesto, když šlo o peníze, dokázala se sjednotit a její zástupci začali tvrdě lobbovat v britském parlamentu. Argumentovali svobodou obchodu, výší daní, odváděných jejich firmami, neefektivností monopolu Východoindické společnosti a nešetřili při přesvědčování penězi. Východoindická společnost, která stále ještě byla jedním z hlavních zdrojů příjmů britské státní pokladny, si takové jednání nenechala líbit a její zástupci přesvědčovali členy parlamentu, aby monopol zachovali. Navíc pro výstrahu zrušila licence na vývoz opia těm, kteří pro zrušení monopolu horovali nejvíce.

Část z nich zkrachovala, další se skryli v partnerstvích s obchodníky, jejichž licence zrušeny nebyly, a v akcích proti monopolu pokračovali. Byli stejně tvrdí a neústupní jako při obchodech s opiem, a tak v roce 1834 s pomocí tehdejšího premiéra, hraběte Charlese Greye (muže, po kterém je pojmenován čaj Earl Grey), dosáhli svého. Monopol Východoindické společnosti pro obchod s čajem padl. Delegáta Východoindické společnosti v Kantonu nahradil superintendant britské vlády a od té chvíle mohl přivézt čaj do Británie kdokoliv, kdo byl schopen za něj v Číně zaplatit.

Lobbyistům Východoindické společnosti se však podařilo udržet monopol na obchod s Indií, a tedy i na obchodování s opiem. Jinými slovy, Východoindická společnost si stále mohla určovat, komu opium prodá. Obchodníci pak mohli koupené opium prodat Číňanům a za získané stříbro koupit čaj při jedné plavbě.

Efekt byl okamžitý. Obchod s čajem i opiem se raketově rozrostl.
V roce 1820 se propašovalo do Číny necelých deset tisíc beden opia (o sto let dříve bylo těchto beden 200), v roce 1830 dvacet tisíc beden , v roce 1836 (dva roky po pádu monopolu) dosáhl jejich počet třiceti tisíc. O další dva roky později bylo beden 35 tisíc. V každé z nich bylo zhruba 70 kilogramů opia, namačkaných v koulích o velikosti grapefruitu, pořízených na indickém trhu v cenách od 600 do 800 stříbrných dolarů za bednu. Protože odhadovaný čistý zisk z každé bedny, přeměněné nejprve na stříbro, pak čaj a nakonec na britské bankovky činil 1 000 stříbrných dolarů, přesahovala výnosnost vloženého kapitálu 25 procent. Jinými slovy, čtyři plavby stačily k uhrazení nákladů na stavbu lodi. Není divu, že obchod s čajem a opiem lákal obchodníky z celého světa.

V jeho čele stála britská společnost Jardine, Matheson & Co., oficiálně založená v roce 1832 ctihodnými pány Jamesem Jardinem a Williamem Mathesonem. V té době pašovali opium už nejméně dvanáct let. Druhou největší společností a nesmiřitelným konkurentem pánů Jardina a Mathesona byla rovněž britská Dent & Co. Třetím největším obchodníkem byla americká firma Russell & Co., která do Číny pašovala nejprve opium z Turecka, než se jí, díky obchodnímu spojenectví s Jardine, Matheson & Co., podařilo dostat k opiu indickému. Každá z těchto firem disponovala celou flotilou rychlých a dobře ozbrojených plachetnic, plujících v trojúhelníku mezi Čínou, Indií a Anglií (respektive USA) s posádkami, jejichž mravní profil byl i v tehdejší době brán jako poněkud pokřivený.

Nebyly to však jen obchodní firmy, které z obchodu bohatly. Zisk, plynoucí z poplatků za přeměnu čínského stříbra na anglické bankovky a zpět, realizovaly i britské banky. Britské státní pokladně plynuly z vývozu opia z Východní Indie příjmy 6,5 milionů liber ročně (asi 15,8 miliardy liber v dnešních cenách). Produkce opia zvedla v Indii cenu půdy na čtyřnásobek, díky čemuž zbohatli tamní vládci a vlastníci pozemků. Navíc zaměstnala tisíce lidí a pozvedla obchod a námořní dopravu v Kalkatě. Zlepšení životní úrovně v Indii pomohlo desetinásobně zvýšit tamní odbyt britského zboží. To zvedlo i výnosy britských manufaktur a přispělo k růstu britských investic v kontinentální Evropě.
Pro Američany, Brity i Indy opium vonělo penězi.

Co si myslíte o počínání Británie a existují podobné příklady i dnes?

Ekonomické dějiny britského pití čaje: Země omámená opiem

Opium, které se do Číny dostávalo v rámci britského obchodu s čajem, asijskou velmoc paralyzovalo. Některé odhady z roku 1832 dokonce hovořily o tom, že do deseti let nebude kvůli drogám čínská armáda schopná boje.

Na britsko-čínském obchodu s opiem a čajem nebohatli jen Britové. Na své si přišli i Číňané. Jen úplatky čínským úředníkům, aby proti pašování nezasahovali, činily 40 stříbrných dolarů za bednu opia. Bohatli všichni zúčastnění - od veslařů pašeráckých člunů, přes čínské obchodníky s čajem, podplacené vládní úředníky, drogové dealery až po provozovatele opiových doupat. Pravděpodobný vrchol celého řetězce, obchodník Wu Ping-Ťien, Evropany přezdívaný Howqua, prý vydělal 56 milionů stříbrných dolarů (611 miliard dolarů v dnešních cenách při přepočtu přes HDP), což z něj v roce 1833 udělalo jednoho z nejbohatších lidí světa.

Obchodník Wu Ping Ťien, zvaný Howqua - jeden z nejbohatších lidí první poloviny 19. století.

Celkový efekt byl však pro Čínu devastující. V roce 1838 v nejpostiženějších provinciích Kuan-tung a Fu-ťien kouřilo opium devadesát procent obyvatel. V celé Číně kouřilo opium deset až dvacet procent vládních a dvacet až třicet procent provinciálních úředníků. Při vyšetřování čínské vojenské porážky u Lien Čou v roce 1832 bylo zjištěno, že pětina vojáků nebyla bojeschopná kvůli silné drogové závislosti. Dle některých prognóz hrozilo, že při stávající úrovni spotřeby opia nezbude Číně do deseti let žádný voják, který by ji mohl chránit. Syn guvernéra provincie Kanton byl dopaden v Pekingu při pašování opia v diplomatickém zavazadle. Závislí byli i eunuchové a palácové stráže císařského dvora a tři nejstarší synové císaře Tao-Kuanga zemřeli na předávkování drogou.
Pašerácké gangy se rozrůstaly a ruku v ruce s nimi se vzmáhala zločinnost. Do tohoto období spadá vznik čínských triád, agresivnější a podstatně krutější varianty italské mafie.

Drogově závislí Číňané utráceli prý za opium více než polovinu svých příjmů, což vedlo k poklesu prodeje ostatního zboží. Podle některých obchodníků se prodej propadl asi o polovinu za posledních dvacet až třicet let.
Jenom v Kantonu se v letech 1834 - 1838 za opium zaplatilo 30 milionů stříbrných taelů (zhruba 1200 tun stříbra) ročně. V celé Číně se prý takto utrácelo 100 milionů taelů čili čtyři tisíce tun stříbra ročně. Protože zahraniční obchod byl pro Čínu již dlouho deficitní (hodnota dovozeného opia převyšovala cenu vyvezeného čaje, porcelánu i hedvábí), čínské stříbro odtékalo ze země. Mezi roky 1831 - 1833 v zahraničí zmizelo ročně 10 milionů taelů. Po pádu monopolu Východoindické společnosti v roce 1834 se deficit čínského obchodu ještě zvýšil.

Kantonské říční přístaviště - vstupní brána světového opia do Číny.

Odliv stříbra vedl ke krizi čínského měnového systému, kde obíhaly dva druhy mincí - měďáky, kterými se platilo v běžném životě, a stříbrné taely, ve kterých se odváděly daně. Snížení množství stříbra v oběhu vedlo k růstu jeho ceny, vyjádřené v měděných mincích. Při platbě daní museli rolníci platit za stříbrňáky více měďáků (údajně až o 60 procent více), což v podstatě vedlo ke zvýšení daní, aniž by z nich ovšem profitoval státní rozpočet. Čínské státní pokladně, jejíž celkové roční příjmy činily 40 milionů taelů, proto hrozil bankrot.

V té době existovaly mezi konfuciánskými učenci dva názory, jak celý problém vyřešit. Dle prvního, který zastávaly konfuciánské školy v postižených provinciích Kuan-tung a Kanton, by bylo nejlépe celý obchod s opiem legalizovat. Nadále mělo být zakázáno kouření opia pouze úředníkům, studentům a vojákům. Pro ostatní vrstvy obyvatelstva měl být zákaz zrušen. Tento názor vycházel z domněnky, že opium je už rozšířené tak, že obchodu s ním stejně není možné zamezit. Navíc učenci tvrdili, že nejvíc zla, zločinů a korupce vzniká z prohibice, nikoliv užívání. Proto doporučovali uvalit na dovážené opium clo a místo stříbra za něj platit rovnou čajem a hedvábím. Mělo se rovněž povolit pěstování opia v Číně, kde prý vyroste opium slabší a méně škodlivé. Levnější čínské opium pak vytlačí dražší indické a s ním i cizince.

Druhý názor byl přesně opačný - za vše špatné může opium. To mělo zůstat i nadále zakázané, jeho užívání se mělo tvrdě trestat a kuřáci, kteří se nezbaví svého zlozvyku do jednoho roku, měli být popraveni. Snížením počtu kuřáků se měla zmenšit poptávka po opiu a s ním i zisky cizinců. Čím nižší budou zisky, tím více cizinců odejde. Jestliže Británie i Vietnam tvrdě postihovaly drogově závislé, nebyl podle tohoto proudu žádný důvod, proč by je neměla trestat i Čína.
Je zvláštní, jak hodně tehdejší spor v Číně připomíná kteroukoliv debatu o legalizaci drog v současnosti. Kupodivu i tehdy dopadla diskuse stejně jako dnes.
Z morálního, ekonomického, vojenského a vzhledem k osudu svých synů i osobního hlediska neměl císař Tao-Kuang na vybranou. Opium mělo být zakázáno, obchod s ním potlačen a jeho veškerá zásoba za každou cenu a bez ohledu na prostředky zničena.
V říjnu 1838 povolal císař do svého paláce v Pekingu muže, který to měl dokázat. Jmenoval se Lin Ce-Sü, v době jmenování mu bylo jednapadesát let, byl provinciálním správcem, konfuciánským básníkem a pro jeho neúplatnost a vysokou morálku mu říkali Lin Jasné nebe. V čínských dějinách je dodnes oslavován pod jménem Komisař Lin.
V jeho osobě se totiž na britské obchodníky valila pohroma, jakou ještě nezažili.

Jaký je váš názor na legalizaci drog?

Ekonomické dějiny britského pití čaje: Rychlá cesta k válce

Nový císařský komisař v Kantonu tvrdě zasáhl proti pašeráctví opia. Na britské obchodníky uvalil blokádu a nechal jim otrávit zdroje vody. Tehdejší světovou supervelmoc ovšem hrubě podcenil. Začalo se schylovat k první válce.

Na začátku roku 1839 dorazil nově jmenovaný císařský komisař pro potlačení obchodu s opiem a guvernér provincií Kuang-tung a Kuang-si Lin Ce-Sü do Kantonu. Ovace, kterými ho místní obyvatelstvo přivítalo, byly tak bouřlivé, že udělaly dojem i na britské obchodníky přivyklé lecjaké pompéznosti. Ještě více však na ně měly zapůsobit Linovy administrativní kroky. Během prvních čtrnácti týdnů v úřadě nechal kvůli obchodu s opiem uvěznit na 1 600 lidí. Část z nich byla veřejně popravena zardoušením. Jeho podřízení zkonfiskovali pět tun opia. To bylo pětkrát více lidí a sedmkrát více opia, než zadržel jeho předchůdce během tří let.

Kuřákům Lin slíbil beztrestnost, pokud odevzdají dýmky a opium a nastoupí na odvykací kůru. V opačném případě jim hrozilo zatčení a poprava.

Obchod s opiem v Kantonu prakticky ustal. A to byl teprve začátek.

Císařský komisař Lin Ce-Sü, zvaný Lin Jasné Nebe (kresba okolo roku 1850)

V průběhu oněch čtrnácti týdnů obdržel britský superintendant, kapitán Elliott, dva Linovy dopisy. První byl adresován královně Viktorii, kterou císařský komisař žádal, aby zastavila obchod s opiem. Ve druhém bylo ultimátum britským lodím, zakotveným v přístavu, aby do tří dnů vydaly veškeré opium na palubách a ve skladech na ostrově Lin-tchin. Není známo, zda královna Viktorie Linův dopis někdy četla. Pokud ho četla, zcela určitě ho nevzala vážně, stejně jako nevzali vážně britští obchodníci jeho ultimátum.

Za úsvitu 25. března 1839 zablokovaly elitní mandžuské vojenské oddíly obchodníky v jejich faktoriích a čínské námořnictvo uzavřelo přístav. Na základě Linova dekretu byl pod pohrůžkou smrti veškerý obchod s cizinci do odvolání zastaven. Přítomní cizinci, včetně samotného superintendanta, se do doby, než vydají opium, považovali za zadržené.

Protože superintendantovy námitky vůči celé akci nebral Lin na vědomí, nabídli obchodníci vydání tisíce beden opia. Lin kompromisní návrh odmítl. O dva dny později superintendant kapituloval a obchodníkům nařídil vydat veškeré opium Číňanům.

Možná i Elliota samotného překvapila velikost jeho zásob. Předzásobení po indické sklizni a před další obchodní sezónou, jakož i náhlý pokles poptávky v důsledku Linových drastických opatření způsobily, že sklady byly plnější než obvykle. Jenom odevzdávání nákladu do čínských rukou trvalo dva měsíce. Během nich se vyložilo 20 283 beden s téměř 1 400 tunami opia v hodnotě přes 20 milionů tehdejších dolarů (151 miliard dnešních dolarů při přepočtu přes HDP). To byla hodnota poloviny indické sklizně. Z toho sedm tisíc beden patřilo firmě Jardine & Matheson, jen o málo méně firmě Dent & Co. a čtyři tisíce beden americké společnosti Russel & Co.

Opia bylo tolik, že jeho ceremoniální likvidace vyžadovala chemicko-fyzikální konzultaci s učenci, zabrala dva týdny, a k jeho zničení v bouřlivé chemické reakci rozpuštěním v moři bylo potřeba pěti stovek pečlivě střežených dělníků. První z nich, který se pokusil opium ukrást, byl pro výstrahu na místě sťat.

Lin, který zkázu "zahraničního bahna" sledoval ze svého pavilónu, obdržel pochvalu od samotného císaře. Poté prohlásil, že normální obchod s cizinci je nadále vítán, pašeráci opia však budou pověšeni a jejich lodě zabaveny.

Cizinecké obchodní faktorie v Kantonu, nakresleno někdy mezi léty 1830 - 1840.

Tím ovšem pašování opia neskončilo. Pašeráci vyklidili pro ně nyní nebezpečný kantonský přístav a začali hledat nějaké jiné útočiště, odkud by mohli vyrovnat ztráty utrpěné konfiskací. Část z nich se stáhla do portugalského Macaa, část vykládala zboží při pobřeží, a jiní v čele s Jardine & Matheson zabrali neobydlený, leč před letními tajfuny dobře chráněný ostrov, Číňany zvaný Hong-Kong čili Voňavý přístav.

Komisař Lin byl na koni. Podle něj byli pašeráci zločinci nejhoršího rázu, kteří nemohou najít zastání u žádné vlády světa. Stačí pár radikálních opatření typu březnové konfiskace, několik poprav a obchod se sám zastaví. A tak stejná opatření, jako zavedl v Kantonu, rozšířil po celém pobřeží.

Rychle se ukázalo, že se Lin zmýlil a britské obchodníky podcenil. Na jedné straně to byli sprostí pašeráci. Na druhé to však byli i vážení obchodníci s čajem, poddaní Jejího Veličenstva britské královny, ctění daňoví poplatníci a především úplně stejní lidé, kteří před šesti lety zlomili monopol mocné Východoindické společnosti.

Od začátku Linova protiopiového tažení lobboval v britském parlamentu pro vládní zásah proti čínským opatřením pan Matheson, ke kterému se později přidal i pan Jardine, poté Dentova rodina a další. Jako před šesti lety, ani nyní obchodníci nešetřili penězi a výsledky jejich práce se začaly rychle projevovat.

Test síly nastal 12. července 1839, kdy skupina opilých britských námořníků zabila čínského vesničana nedaleko Kowloonu, pobřežní vesnice naproti Voňavému přístavu. Lin požádal britského superintendanta o vydání viníků k potrestání dle čínských zákonů. To Elliot odmítl s tím, že Britové budou potrestáni dle zákonů Velké Británie.

Lin tlak na Brity zesílil. Nařídil zastavení veškerého obchodu s cizinci po celém pobřeží, včetně portugalského Macaa. Zároveň čínská armáda otrávila vodní prameny, z nichž námořníci čerpali zásoby.

Blokáda zahnala všechny britské lodě do Hong-Kongu, kam k nim koncem srpna připlula osmadvacetidělová válečná fregata. Atmosféra houstla. O čtyři dny později se tři ozbrojené čínské džunky pokusily zabránit britským obchodním lodím a fregatě v nabírání zásob v Kowloonu. To byla Linova druhá chyba.

Jako každý Číňan považoval i císařský komisař cizince za špinavé a necivilizované barbary. Z vlastní zkušenosti věděl, že britské nádoby z kameniny nejsou tak kvalitní jako čínské nádobí z porcelánu, stejně jako britské textilní výrobky ve srovnání s čínským hedvábím. Logicky předpokládal, že horší jsou i britské zbraně, námořníci a vojáci. Navíc byl přesvědčen, že Britové jsou na čaji životně závislí, a pokud jim odmítne čaj prodat, tak prostě umřou. Nenašel se nikdo, kdo by mu řekl, že si zahrává s tehdejší hospodářskou, námořní i technologickou supervelmocí číslo jedna.

Válka obou velmocí byla na spadnutí.

Ekonomické dějiny britského pití čaje: Opiová válka

Nedostatek čaje kvůli první opiové válce vedla Brity k zahájení jeho pěstování v Indii. Novinka se rychle ujala. Navíc po dobytí čínského pobřeží získali britští obchodníci volný přístup i k čaji čínskému.

Koncem září soustředil císařský komisař pro zamezení obchodu s opiem Lin Ce-Sü v ústí Perlové řeky flotilu osmdesáti ozbrojených džunek a zápalných lodí. Současně znovu zastavil jakýkoliv obchod s Brity, dokud se nezastaví pašování opia a cizinci se nepodřídí čínským zákonům. Jinak zůstanou čínské vody Britům navždy uzavřeny.

Tři měsíce po připlutí první britské osmadvacetidělové fregaty, zakotvila v Hong-Kongu koncem listopadu druhá, tentokrát osmnáctidělová fregata. Obě válečné lodi připluly k čínské flotile s dopisem britského superintendanta pro Čínu, v němž požadoval po Číňanech zásoby a okamžité obnovení obchodu. Když Číňané vrátili dopis neotevřený, zahájily britské lodě palbu a komisař Lin s hrůzou zjistil, jak moc se v Britech zmýlil.

Britská flotila útočí na čínskou v První opiové válce. Ozbrojený kolesový parník Východoindické společnosti v popředí a čínské plachetní džunky v pozadí naznačují technologický rozdíl ve výzbroji obou států.

Panu Jardineovi se mezitím v Londýně podařilo přesvědčit ministra zahraničí, lorda Palmerstona, autora proslulého výroku: "státy nemají přátele, jenom společné zájmy", o potřebě prosadit svobodný obchod s Čínou jakýmikoliv prostředky, třeba i silou. Návrh zákona, který toto umožňoval, toryovská opozice, vedená lordem Stanhopem, celkem oprávněně označovala za "odporný a brutální", "odporující britské národní cti" a "podporující nelegální a nemorální obchod". Palmerstonovi se však po dvou měsících podařilo parlament přesvědčit, že přijetí zákona je v britském ekonomickém zájmu a v konečném hlasování zákon prošel většinou devíti hlasů.

V té době už v britském parlamentu nebyl nikdo, kdo by nevěděl, v čem onen "ekonomický zájem" či "svobodný obchod" spočívá. Kromě indického opia nekupovali Číňané žádné britské zboží. Přesto se v britském vyhlášení války Číně mluvilo jen o čínské aroganci a provokacích. Nebylo tam ani slovo o britském obchodu s opiem. Ačkoliv to, co následovalo, celý svět označuje za První opiovou válku, Encyclopedia Britannica až donedávna žádný podobný výraz neznala. Z jejího pohledu šlo čistě jen o "válku obchodní".

O rok později dostala Anna, sedmá vévodkyně z Bedfordu, skvělý nápad, jak překlenout mezeru mezi obědem podávaným v poledne a večeří, která se dle striktních společenských pravidel nesměla podávat dříve než v sedm či v osm večer. Nechala odpoledne mezi čtvrtou a pátou hodinou servírovat čaj, sušenky a sendviče zavedené jen krátce před tím hrabětem Sandwichem.

Mandžuský válečník - příslušník elitních jednotek, které si v 17. století podrobily Čínu. O dvě století později měly čelit armádě, která na svazích u Waterloo porazila Napoleona.

Nejen, že tento nápad uchvátil všechny její známé, ale její legendární "čaj o páté" se stal životním standardem vyšších britských vrstev. Navíc inspiroval i vrstvy nižší, které zavedly tzv. "vznešený čaj" (high tea), podávaný brzy večer s masem a brambory jako jedno z hlavních jídel dne.

I když Britové stále pili více kávy než čaje, spotřeba čaje rok od roku rostla. A to v době, kdy válka mezi Čínou a Británií přiškrtila dodávky čaje na britský trh. Rozsah omezení obchodu přiměl Východoindickou společnost, aby ověřila teorii přírodovědce Josepha Bankse o možnostech pěstování čaje v Indii, a tím snížila fatální závislost Británie na čínském čaji. Prvních pětadevadesát beden čaje z Assámu se objevilo v Londýně už v roce 1839. Oproti zelenému čínskému čaji byly indické lístky fermentovány a nově vzniklý černý čaj si mezi Brity začínal získávat popularitu. Zdaleka však nestačil pokrývat rostoucí poptávku.

První opiová válka trvala od roku 1839 do roku 1842. Británie vyslala do Číny síly ze Singapuru. Bylo jich však málo. Tyto oddíly proto dostaly posily z Indie. Řadové lodě, fregaty a nejmodernější zbraně té doby - ozbrojené kolesové parníky - brzy ovládly čínské pobřežní vody. Britská námořní a indická koloniální pěchota za podpory lodních děl dobyly Kanton, Amoy, Šanghaj a zablokovaly Velký průplav mezi řekami Chuang-Che a Jang-c´-ťiang, čímž paralyzovaly čínskou vnitrozemní dopravu. Navíc v roce 1841 zabraly Hong-Kong pro britskou korunu. Proti dobře vycvičeným a moderně vyzbrojeným britsko-indickým oddílům nebyla nic platná sebevražedná statečnost mandžuských oddílů a ani v poslední fázi války zakoupené portugalské kanóny a americké lodě.

Asi nejvíce vydělala na válce firma Jardine, Matheson & Co., která britské flotile pronajala plavidla, zapůjčila lodivody, tlumočníky, zabezpečovala zásobování a zpravodajské informace. To vše na útraty britské státní pokladny. Když se v obsazeném Hong-Kongu začaly rozdělovat pozemky, byla Jardine, Matheson & Co. u dělení jako první. Její pozemek dostal číslo jedna. Pozemky s podobnými čísly dostala i v ostatních otevřených přístavech.

Na základě válečných zkušeností se obohatily i jazyky. Ten čínský získal výraz pro "britský" - slabiku "jing", vyslovovanou v prvním (vysokém) tóně, která nakreslená připomíná vojáka a kromě "britský" znamená i "udatný" anebo "hrdinný". Do angličtiny se z hindského "lut" dostalo slůvko "loot", znamenající "loupit", "plenit", "drancovat" či "krást".

Když Britové obklíčili letní císařské hlavní město Nanking, císař kapituloval a svolil k uzavření mírové dohody. Na jejím základě se britskému obchodu vedle Kantonu otevřely i přístavy Šanghaj, Amoy (Sia-men), Ning-Po a Fu-čou. Ostrov Hong-Kong přešel pod britskou správu a Čína se zavázala vyplatit Britům válečné náklady (šest milionů stříbrných taelů) a ušlý zisk (devět milionů taelů). Cizí státní příslušníci neměli nadále podléhat čínské jurisdikci a svobodný obchod měl být umožněn všem zájemcům.

Byly stanoveny celní poplatky, způsob výběru daní od britských osob na čínském území a od Číňanů na území britském. Britové dostali doložku nejvyšších výhod. Na znamení rovných obchodních vztahů byla pro britské poddané při styku s čínskými úřady zrušena stará praxe bití čelem o zem, trojího pokleknutí a devaterého vrhnutí se k zemi.

Nešlo o úplnou novinku. Některá opatření už v nějaké podobě platila pro středoasijské a ruské kupce na vnitrozemní hranici. Problémy pro čínskou stranu však vznikaly z toho, že tentokrát se smlouva týkala hustě obydleného pobřeží, výhody se udělily obchodně podnikavým Britům a především se vedle čaje týkaly i opia.

Ekonomické dějiny britského pití čaje: Soupeření s Amerikou

Britské lodě dostaly při přepravě čaje z Číny silnou konkurenci. Parlament zrušil omezení pro vstup cizích lodí do britských vod. Toho využili Američané, jejichž lodě byly rychlejší. Od pohromy zachránila Brity až kalifornská zlatá horečka.

Pro britské obchodníky nadešly po skončení první opiové války v roce 1842 zlaté časy. Všechny přístavy, které se na základě mírové dohody Britům otevřely, se rychle proměnily v zóny výnosného obchodu. V každé byl tzv. "bund" (nábřeží) s "godowny" (skladišti). Mechanizaci nahrazovali čínští nosiči, tzv. kuliové. Kuliům velel čínský "compradore" podléhající zahraničním (převážně britským a americkým) ředitelům "tchaj-panům". Centrem otevřeného přístavu, odděleného od čínských čtvrtí řekou, kanálem, potokem či jinou vodní překážkou byla cizinecká čtvrť s britským konzulátem a vysoko vztyčenou vlajkou Jejího Veličenstva. Nechyběl dostihový klub, kostel a u bundu zakotvená válečná loď, chránící čtvrť před možnými problémy ze strany místního obyvatelstva.

Dva roky po Velké Británii uzavřely podobnou smlouvu s Čínou i Spojené státy a Francie, v roce 1858 pak ještě Rusko. Všechny mocnosti se ze smluv snažily vytěžit co nejvíce a obchod s Čínou rostl rychlým tempem. Export čínského čaje se zvýšil ze 7 500 tun v roce 1843 na 42 tisíc tun v roce 1855, export hedvábí se ve stejném období zvedl z dvou tisíc žoků na 56 tisíc žoků. V opačném směru začala západní průmyslová textilní výroba pomalu ale jistě likvidovat tradiční čínské ruční výrobce.

Viktoriin přístav v Hong-Kongu v padesátých letech 19. století

Volný obchod však neničil konkurenci jen v Číně. V roce 1849 byl nucen jistý Philip Henry Burden prodat obchod s potravinami a čajem na Brompton Road číslo devět devětačtyřicetiletému Henrymu Charlesu Harrodovi. Ten z něj později udělal jeden z největších obchodních domů světa, pojmenovaný jak jinak než Harrod´s. 26. června stejného roku britský parlament zrušil několik staletí starý Navigation Act, omezující plavbu cizích lodí v britských pobřežních vodách.

Jen o rok později, v době, kdy spotřeba čaje dostihla v Británii spotřebu kávy, připlul do Londýna Oriental, první americký klipr, který kdy dorazil do britských vod. Byla to nádherně štíhlá, skvěle oplachtěná a velmi rychlá loď, schopná dopravit za 97 dní 1600 tun čínského čaje z Hong-Kongu. To bylo o téměř polovinu rychleji, než to dokázal jakýkoliv britský indiaman. Za expresní dodávku čaje inkasoval majitel Orientalu 48 tisíc dolarů, což mu za jedinou plavbu téměř kompenzovalo náklady na stavbu lodě.

A stejné místo o 120 let později. Zářící mrakodrap uprostřed patří společnosti Jardine, Matheson a Co..

Britové reagovali rychle. Ve stejném roce byl ve skotském Aberdeenu pro Jardine, Matheson & Co. spuštěn na moře první britský klipr Stornaway. Oproti Američanům však byli jeho konstruktéři omezeni daňovými předpisy, progresivně zdaňujícími délku lodi. "Krátké" britské klipry rychlostí nestačily na "dlouhé" americké.
Nejrychlejší z oněch lodí, americký Lightning (čili Blesk), urazil v průměru osmnáct námořních mil za hodinu, což je tempo plavby dnešních moderních zaoceánských lodí. Není tedy divu, že Američané začali britské konkurenty v převozu čaje porážet.

Britům pomohla náhoda, respektive objev zlata v Kalifornii a náhle vzniklá potřeba převézt tisíce zlatokopů z amerického východního pobřeží na pobřeží západní. Protože zlatokopové byli kromě přepravy zvlášť ochotni připlatit si i za rychlost, byly americké lodě převedeny z výnosné přepravy čaje na ještě lukrativnější přepravu osob.

Tím byla pro Brity plavba s čajem z Číny přes Čínské moře, napříč Indickým oceánem, okolo Mysu Dobré naděje přes Atlantik okolo Azorských ostrovů a do kanálu La Manche a pak za parními remorkéry po Temži až do Londýna na čas zachráněna. Protože šlo o to, dopravit čaj do Británie co nejrychleji, inkasovala první loď v Londýně navíc šestipenci za každou libru čaje.

Každý rok se pořádaly v přepravě čaje závody. Asi nejznámější z nich se odehrál v roce 1866. Z Fu-čou vyrazilo jedenáct kliprů. První tři do Londýna dorazily v rámci jednoho jediného přílivu za 99 dní. I tak byl vítěz, loď Ariel, stále pomalejší než americký Oriental. Mnoho britských rejdařů proto raději místo anglických kupovalo větší, rychlejší a britským daňovým úřadům nepodléhající americké lodě.

Roku 1868 byl na vodu spuštěn nejslavnější z britských kliprů - Cutty Sark. Již následující rok se vypravil ze Šanghaje na stosedmnáctidenní plavbu s osmadvacetičlennou posádkou, obsluhující osmnáct kilometrů lan a téměř třetinu hektaru plachtoví. Ač s čajem plul jen osmkrát, pro britské námořníky se stal legendou. Dodnes je zakotven v suchém doku v Greenwichi jako pomník britským obchodním námořníkům. Těm, kteří v 19. století vybudovali největší obchodní impérium všech dob.

Zatímco jedna říše rostla, druhá se začínala rozpadat. V Číně se naplnilo proroctví dynastie Sung o škodlivosti zahraničního obchodu. A to v rozměru, který nedokázali předvídat ani sungští konfuciánští mudrci.

Nejlidnatější zemi celého světa mělo postihnout krveprolití, jaké 19. století ještě nezažilo.

Co by se stalo, kdyby v Americe nevypukla zlatá horečka a americké lodě by převzaly většinu dovozu čaje do Británie?

Pokračování

Líbil se článek? Sdílejte ho s přáteli
Vítejte na novém webu Slovanské Kultury

Máme pro Vás přehlednější členění slovanských knih podle témat, ponožek podle velikostí atd. Chceme se rozdělit o naši radost a tak dáváme zdarma k prvnímu nákupu na novém webu ponožky pro bosonožce. Stačí při nákupu uvést do poznámky velikost nohy.

Rozcestník:

Galerii zatím nahrazuje náš YouTube kanál

slovanskakultura.cz
Vytvořeno na Eshop-rychle.czEshop-rychle.cz