Logo
Nevíte si rady? Zavolejte.
(Po-Pá, 8-16 hod.)
0 ks
za 0 Kč
Nákupní košík je prázdný
Potřebujete poradit? Neváhejte nás kontaktovat.
Události
30.05.2020
Slovanský festival tradičních hodnot 6. 6. 2020, Lužná u Vsetína
Slovanský festival tradičních hodnot Sobota 6. 6. 2020, 11.00 – 19.00 h., Přírodní Amfiteátr Lužná u Vsetína V roce 2020 se opět uskuteční Slovans... číst celé
17.04.2020
Kurs tkaní ochranných pásů
Zájemci se mohou hlásit na miriam190@seznam.cz. číst celé
05.03.2020
Konference Nového Věku 12. a 13. 9., Olomouc
Aktuální prohlášení:  Je možné již zakoupit vstupenky, v předprodeji výhodněji: – do konce června je sleva na vstupenky 40 – 52 % (cena od 150 Kč na... číst celé
Zobrazit všechny události
Nepropásněte novinky, akce a slevy!

Můžete se kdykoli odhlásit. Zasíláme jednou za 14 dní.

  1. Úvod
  2. Knihy
  3. Vladimír Megre - Anastasia Nová civilizace – 8. díl/1. část

Vladimír Megre - Anastasia Nová civilizace – 8. díl/1. část

První část osmého dílu nás opět přenáší do tajgy. Kniha nabízí informaci o přípravě rodičů před početím dítěte a těhotenstvím, o ideálním stravování. ... celý popis
Dostupnost
Skladem 2 
Běžná cena
230 Kč
189 Kč
172 Kč
bez DPH
Číslo produktu:1904
Hlídat cenu / dostupnost
Kompletní specifikace

První část osmého dílu nás opět přenáší do tajgy. Kniha nabízí informaci o přípravě rodičů před početím dítěte a těhotenstvím, o ideálním stravování. Poutavá Anastasiina vyprávění vytvářejí překrásné obrazy, které pronikají do nejvzdálenějších zákoutí lidské duše.

Autor: Vladimír Megre
Stran: 208
Rozměr: 14 × 20,5 cm
Vazba: brožovaná
Nakladatelsví: Zvonící cedry
Překlad: Valentýna Lymarenko-Novodarská
Rok vydání: 2010 (2.vydání)
ISBN: 978-80-87454-01-5

Úryvek z knihy:

Pocity před svítáním

Anastasia ještě spala. A nad nekonečnou sibiřskou tajgou se před svítáním rozjasňovalo nebe. Tentokrát jsem se vzbudil první, ale zůstával jsem tiše ležet vedle ní na svém spacím pytli, kochal jsem se její klidnou krásnou tváří a plavnými obrysy postavy. Stále více je bylo možné rozlišit v jemném světle nastávajícího jitra. Je dobře, že tentokrát navrhla nocleh pod širým nebem. Zřejmě věděla, že nadcházející noc bude teplá a tichá, proto také neustlala postel ve své útulné zemljance, ale před vchodem do ní. Pro mě ustlala spací pytel, který jsem přivezl při své minulé návštěvě, a vedle zřídila krásné lože ze suchých bylin a květin pro sebe.
Vypadala na tomto lůžku v tajze pěkně, oblečená do tenkých lněných šatů ke kolenům, které jsem jí přivezl jako dárek od čtenářů. Možná, že si je oblékala jenom v mé přítomnosti, jinak mohla spát i nahá. Čím je v lese chladněji, tím více suché trávy lze podestlat – vždyť v kupě sena není chladno ani v zimě. I obyčejný člověk, který není tak otužilý jako Anastasia, dokáže spát v seně bez teplého oblečení. Zkoušel jsem to. Ale tentokrát jsem ležel na spacím pytli. Ležel jsem, díval jsem se na spící Anastasii a představoval jsem si, jak by mohla tato scéna vypadat v hraném filmu.
…Palouček v hloubi širé tajgy. Ticho před úsvitem je jen zřídka rušeno sotva slyšitelným šelestem větví v korunách majestátních cedrů. A krásná žena nerušeně spí na lůžku z bylin a květin. Jejího dechu, velice vyrovnaného a sotva slyšitelného, si bylo možné všimnout pouze díky tenké rostlince, která se přiklonila k hornímu rtu a lehce se chvěla, když Anastasia vdechovala a vydechovala léčivý vzduch sibiřské tajgy…
Nikdy dříve jsem neměl možnost vidět Anastasii spící, vždy se probouzela první. Ale teď…
Bylo příjemné se na ni dívat. Opatrně jsem se nadzvedl, opřel jsem se o ruku, a prohlížeje si její tvář, zamyslel jsem se a řekl jsem si pro sebe:
„Jsi stále krásná, Anastasie. Brzy to bude deset let, co jsme se poznali. Za tu dobu jsem samozřejmě zestárnul, ale ty ses skoro nezměnila. Vrásky také nepoznamenaly tvou tvář. Jen ve zlatých vlasech se objevil jeden šedivý pramen. Zřejmě se s tebou dělo něco neobvyklého. Soudě podle rozsahu kampaně, jež se rozvinula proti tobě a tvým myšlenkám, podle vyjadřování tisku a úřednických struktur se v táboru temných sil něco děje. Mě se snaží rozzlobit, ale s jakou radostí by dostali tebe. Jenomže zřejmě jsou na to krátcí…
Šedivý pramínek se ale ve tvých vlasech přece objevil. Nekazí však tvou neobyčejnou krásu. Víš, teď je moderní některé prameny vlasů odstiňovat různými barvami. Naše mládež si myslí, že zesvětlení některých pramínků je moderní a hezké. A ty ani nemusíš do kadeřnictví: sám se ti objevil. Také jizvička od kulky, kterou na tebe vystřelili, se téměř zacelila.
Nebe ještě více zjasnělo, ale jizvička na spánku je i z blízka skoro neviditelná, brzy úplně zmizí.
Klidně tady spíš, na čerstvém vzduchu, ve své tajze, ale tam, v našem světě se odehrávají velmi důležité věci. Badatelé jim říkají „informační revoluce“. Možná, že díky tobě, možná, že na povel svých duší lidé našeho technokratického světa začínají tvořit své rodové statky, zvelebovat zem. Celou svou duší přijali tvůj obraz, Anastasie, překrásný obraz budoucnosti své rodiny, státu, a možná i celého vesmíru. Pochopili tě a sami vytváří tuto překrásnou budoucnost.
Také se snažím pochopit. Snažím se, jak jen to jde. Zatím jsem nepochopil úplně, co pro mě znamenáš. Naučila jsi mě psát knihy, porodila jsi syna, udělala jsi ze mě proslulého člověka, vrátila jsi mi úctu dcery – mnoho jsi udělala. Ale to není to podstatné. Podstatné je v něčem jiném. Možná, že se skrývá někde uvnitř.
Víš, Anastasie, nikdy jsem nemluvil o vztahu k tobě, ani se sebou, ani s tebou. A vůbec, za celý život jsem ani jedné ženě neřekl: miluji tě.
Neříkal jsem ti to proto, že bych byl úplně bezcitný, ale proto, že tato slova považuji za zvláštní a nesmyslná. Vždyť jestli jeden člověk miluje druhého, jeho láska by se měla projevovat v chování k milovanému. Pokud jsou zapotřebí slova, znamená to, že city nejsou skutečné, nejsou vidět činy. Ale vždyť ty jsou důležitější než slova.“
…Anastasia se lehce pohnula, hluboce povzdechla, ale nevzbudila se. V duchu jsem k ní mluvil dál:
„Ani jednou jsem ti neřekl o lásce, Anastasie. Ale kdybys mě požádala, abych ti přinesl hvězdu z nebe, vylezl bych na vršek největšího stromu, odrazil bych se od poslední větvičky a skočil bych k té hvězdě. Kdybych spadl dolů, tak bych se při pádu chytil větve a opět lezl na vršek a znovu bych skočil.
Nežádala jsi ode mě hvězdy z nebe, Anastasie. Jenom jsi prosila, abych napsal knihy. Píši je. Ne vždy se mi daří. Občas spadnu. Ale vždyť jsem je ještě nedokončil. Ještě jsem nenapsal svou poslední knihu. Budu se snažit, aby se ti lí­bila.“
…Anastasii se zachvěly řasy, na tváři se objevil lehký ruměnec. Laskavý pohled šedomodrých očí… Bože, jaké teplo vždy vyzařují tyto oči, obzvlášť když jsou tak blízko. Anastasia se na mě dívala mlčky, její oči zářily, jako by byly naplněné vláhou.
„Dobré ráno, Anastasie! Zřejmě jsi poprvé tak dlouho spala, dříve ses vždy vzbudila první,“ řekl jsem.
„Také ti přeji dobré ráno a krásný den, Vladimíre,“ tiše, téměř šeptem odpověděla Anastasia. „Chtěla bych si ještě trochu pospat.“
„Takže ses ještě nevyspala?“
„Vyspala jsem se a velmi dobře. Ale sen… Sen před svítáním byl tak příjemný…“
„Jaký sen? O čem se ti zdálo?“
„Zdálo se mi, že jsi se mnou mluvil. O vysokém stromu a o hvězdě, o pádu dolů a o dalším vzlétnutí nahoru. Mluvil jsi o stromu a o hvězdě, ale ta slova jako by byla o lásce.“
„Ve snech se často objevují nejasnosti. Jaká spojitost může být mezí stromem a láskou?“
„Spojitost a velký smysl může být ve všem. Tady jsou podstatné city, ne slova. S úsvitem mi den přinesl neobyčejný pocit. Jdu ho pozdravit a obejmout.“
„Koho?“
„Překrásný den, jenž mi daroval neobyčejný pocit.“
Anastasia se pomalu zvedla, popošla několik kroků od vchodu do zemljanky a… Každé ráno prováděla své svérázné cviky. Stejně i teď – rozhodila ruce do stran a trochu vzhůru. Jednu až dvě vteřiny se dívala na nebe a najednou se začala točit. Pak se rozběhla a udělala své neuvěřitelné salto. Opět se zatočila. Ležel jsem na svém spacím pytli u vchodu do zemljanky, kochal jsem se prudkými Anastasiinými pohyby a přemýšlel jsem: „To je ale! Vždyť už není děvčátko, ale jak rychle, krásně a energicky se pohybuje, jako mladá gymnastka. Zajímalo by mě, jak pocítila, o čem jsem mluvil sám se sebou, když spala. Možná, že jsem se měl přiznat?“
A zakřičel jsem:
„Anastasie, nebyl to jenom sen.“
Ihned se zastavila uprostřed palouku, pak prudce udělala kotrmelec, potom ještě jeden, a když se octla vedle mě, rychle se posadila na trávu a začala radostně mluvit:
„Nebyl to jenom sen? Proč to nebyl jen sen? Okamžitě mluv. A velice podrobně.“
„Rozumíš, také jsem jako by přemýšlel o tom stromu. V duchu jsem mluvil o hvězdě.“
„A kde, řekni mi, kde jsi vzal taková slova? Kde ta slova pramení?“
„Možná, že v citech?“
Náš rozhovor přerušil křik Anastasiina dě­dečka:
„Anastasie! Anastasie, ihned mě poslouchej, pochop!“
Anastasia vyskočila, i já jsem se rychle zvedl.

Vítězství nad radiací

 

„Voloďa opět vymyslel něco neobvyklého?“ zeptala se Anastasia dědečka, jenž přiběhl k nám.
Jen letmo se na mě podíval, prohodil krátké: „Ahoj, Vladimíre,“ a vysvětlil:
„Je na břehu jezera. Potopil se a vynesl ze dna kamínek. Teď tam stojí a tiskne ho v ruce. Předpokládám, že mu kámen pálí ruku, ale nechce ho pustit. A já nevím, co mu mám poradit.“
Potom se otočil ke mně a přísně řekl:
„Tvůj syn je tam, jsi otec… pročpak stojíš?“
Aniž bych úplně chápal, co se děje, běžel jsem k jezeru. Vedle mě běžel dědeček a vysvětloval:
„Ten kamínek je radioaktivní. Není velký, ale má v sobě mnoho energie. Tato energie se podobá radiaci.“
„Odkudpak se vzal na dně jezera?“
„Je tam již dávno. Už můj otec o něm věděl. Ale nikdo se k němu nemohl dostat.“
„A jak to Voloďa dokázal? Odkud se o tom dozvěděl?“
„Potápět se jsem ho naučil já.“
„Proč?“
„Nedával mi pokoj, stále mě o to žádal. Vždyť na výchovu dítěte nemáte čas, všechno necháváte na starých.“
„A kdo mu pověděl o kameni?“
„Kdopak by mu to kromě mě pověděl? Já jsem to byl.“
„Proč?“
„Chtěl vědět, co brání jezeru, aby v zimě zamrzlo.“
Když jsme přiběhli k jezeru, uviděl jsem svého syna stojícího na břehu. Jeho vlasy a košile byly mokré, ale voda z nich již stekla. „Takže takhle stojí dlouho,“ pomyslel jsem si.
Můj syn Voloďa stál s rukou nataženou dopředu, prsty stisknuté do pěsti, a bez mrknutí se na ni soustředěně díval. Bylo zřejmé, že v ruce tiskne ten neblahý kamínek ze dna jezera. Udělal jsem pouze dva kroky směrem k synovi. Rychle ke mně otočil hlavu a řekl:
„Nepřibližuj se, tatínku.“
A když jsem se zastavil, dodal:
„Přeji zdraví tvým myšlenkám, tatínku. Jenom odejdi co nejdál, možná, že bude lepší, když si s dědečkem lehnete na zem. Pak se dokážu v klidu soustředit.“
Dědeček si ihned lehl, také jsem se položil vedle něj, aniž bych věděl proč. Nějakou dobu jsme se mlčky dívali na Voloďu, jenž stál na břehu, pak mě napadla úplně jednoduchá myšlenka a řekl jsem:
„Voloďo, jednoduše jej zahoď co nejdál.“
„Kam nejdál?“ zeptal se syn, aniž by se otočil.
„Do trávy.“
„Do trávy to nejde, mnohé tam může zahynout. Cítím, že jej zatím nelze odhodit.“
„Copak takto budeš stát den, dva? Co dál? Budeš tu stát týden, měsíc?“
„Přemýšlím, jak se mám zachovat, tatínku. Budeme mlčet, mysl nechť najde řešení, nebudeme jí překážet.“
Mlčky jsme s dědečkem leželi a dívali jsme se na Voloďu. Najednou jsem uviděl, jak z protějšího břehu pomalu, vzhledem k situaci velmi pomalu přichází Anastasia. Asi pět metrů od Volodi se zastavila, a jako by se nic nedělo, usedla na břeh jezera, spustila nohy do vody a chvíli takto zůstala. Pak se otočila k synovi a naprosto klidně se zeptala:
„Pálí to ručku, synku?“
„Ano, maminko,“ odpověděl Voloďa.
„Na co jsi myslel, když jsi vyndával kámen, a na co myslíš teď?“
„Kámen ze sebe vydává energii, jež se podobá radiaci. O ní mi vyprávěl dědeček. Ale z člověka také vychází energie. Vím to. A lidská energie je vždy silnější, žádná jiná nad ní zvítězit nemůže. Vyndal jsem kamínek a držím ho. Ze všech sil se snažím potlačit tuto energii. Zahnat ji zpátky, dovnitř. Chci ukázat, že člověk je silnější než jakákoliv radiace.“
„A daří se ti ukázat převahu tvé energie?“
„Ano, maminko, daří se. Ale kámen se zahřívá stále silněji. Trochu mi pálí prsty a dlaň.“
„Proč ho neodhodíš?“
„Cítím, že to nemohu udělat.“
„Proč?“
„Cítím to.“
„Proč?“
„On… Vybuchne, maminko. Vybuchne, jakmile rozevřu dlaň. Výbuch bude silný.“
„Správně, vybuchne. Z kamene vychází energie, kterou obsahuje. Svou energií jsi potlačil její proud a nasměroval ho dovnitř, myšlenkou jsi uvnitř kamínku vytvořil jádro, teď se tam shromažďuje tvá a jeho energie. Nemůže se to dít věčně. Již se uvnitř jádra, které jsi vytvořil v myšlenkách, bouří a zahřívá se a kámen pálí tvou ručku.“
„Pochopil jsem to, proto nerozvírám prsty.“
Navenek byla Anastasia úplně klidná, její pohyby byly pomalé a plavné, mluvila také rozvážně a s přestávkami, ale cítil jsem, že je neuvěřitelně soustředěná a její mysl zřejmě pracuje rychle jako nikdy předtím.
Anastasia se zvedla, nějak mdle se protáhla a klidně ­řekla:
„Takže jsi, Voloďo, pochopil, že pokud kamínek odkryješ najednou, může dojít k výbuchu?“
„Ano, maminko.“
„Znamená to, že energii je třeba vypouštět postupně.“
„Jak?“
„Potichoučku, nejdřív mírně rozevři palec a ukazováček, odkryješ tak část kamene. Ihned si v duchu představ, jak z něj do výše vychází paprsek energie, kterou jsi vpustil do kamene. A za tvou energií začne směřovat i energie kamene. Jen buď opatrný, paprsek musí mířit pouze do výše.“
Voloďa se soustředěné díval na pevně stisknutou pěst, potichoučku uvolnil palec a ukazováček. Bylo slunečné ráno, ale i za denního světla bylo vidět paprsek vycházející z kamene. Pták, letící ve výši, se dotkl toho paprsku a proměnil se v kotouč dýmu. Malinký obláček, po němž sklouzl paprsek, jako by vybuchl a změnil se v páru. Za několik minut byl paprsek téměř neviditelný.
„To jsem se tu s vámi ale zdržela,“ řekla Anastasia, „možná bych měla připravit snídani, zatímco se tady bavíte.“
Odcházela také velice pomalu. Po několika krocích se lehce zakymácela, přistoupila k vodě a omyla si obličej. Za zdánlivým klidem zřejmě Anastasia skrývala neuvěřitelné napětí. Skrývala, aby nepolekala syna a neuškodila mu.
„Odkud jsi věděla, jak se bylo třeba zachovat, maminko?“ vykřikl za vzdalující se Anastasií Voloďa.
„Odkud?“ parodoval Voloďu rozveselený dědeček, který se již zvedl ze země. „Jak to odkud? Z fyziky měla tvá máma ve škole jedničku.“ A rozchechtal se.
Anastasia se otočila směrem k nám, také se zasmála a odpověděla:
„Dříve jsem o tom nevěděla, synku. Ale ať se stane cokoliv, vždy je třeba hledat a nacházet řešení. Neměli bychom ochromovat svou mysl strachem.“
Když už paprsek vůbec nebylo vidět, Voloďa rozevřel prsty. Na jeho dlani poklidně ležel podlouhlý kamínek. Nějakou dobu se na něj díval a jako by si něco brumlal: „To, co je v tobě uložené, není silnější než člověk.“ Pak opět sevřel prsty v pěst, rozběhl se, a tak jak byl – v košili, se potopil do jezera. Zůstal pod hladinou asi tři minuty, a když se vynořil, ihned plaval ke břehu.
„To já jsem ho naučil takto šetřit vzduchem,“ řekl dědeček.
Když Voloďa vyšel na břeh, chvilku skákal, setřepávaje vodu, pak přišel k nám. Nevydržel jsem to a řekl jsem:
„Víš snad, co je to radiace, synku? Nevíš. Kdybys věděl – nelezl bys tam a nepotápěl by ses pro ten kámen. Copak tu nemáš nic jiného na práci?“
„Vím, co je radiace, tatínku. Dědeček mi vyprávěl o tom, k jakým katastrofám u vás dochází v atomových elektrárnách, jakou máte zbraň a jaké problémy teď vznikly se skladováním jaderného odpadu,“ odpověděl Voloďa.
„No a co s tím má společného tento kámen, který ležel na dně jezera? Co?“
„No právě, co?“ vstoupil do rozhovoru dědeček. „Dej mu výchovnou lekci, Vladimíre. Aspoň si trochu odpočinu. Protože poslední dobou mi tvůj syn předkládá mnoho požadavků.“
Dědeček se začal vzdalovat, zůstali jsme se synem sami. Voloďa stál přede mnou ve své mokré košili. Zjevně byl rozrušen tím, že způsobil všem starosti. Již jsem na něj nechtěl být přísný. Jednoduše jsem stál a mlčel. Voloďa začal mluvit první:
„Rozumíš, tatínku, dědeček mi řekl, že tato úložiště jaderného odpadu skrývají v sobě velké nebezpečí. Podle teorie pravděpodobnosti mohou způsobit nenapravitelnou škodu mnohým státům a lidem, kteří v nich bydlí. Dokonce i celé planetě.“
„Mohou, samozřejmě, ale co ty máš s tím společného?“
„Vždyť pokud si lidé myslí, že problém je jakoby vyřešen, ale nebezpečí stále trvá, znamená to, že úloha nebyla vyřešena správně.“
„No a co?“
„Dědeček říkal, že správné řešení mám najít já.“
„No a? Našel jsi?“
„Teď ano, tatínku.“
Můj devítiletý syn stál přede mnou mokrý, se zraněnou rukou, ale jist sám sebou. A o řešení problému skladování jaderného odpadu mluvil klidným a jistým tónem. Bylo to velmi zvláštní. Vždyť není vědec, jaderný fyzik, nenavštěvuje ani obyčejnou školu. Velice zvláštní. Na břehu jezera v tajze stálo mokré dítě a uvažovalo o bezpečném skladování jaderného odpadu. Nedoufal jsem, že vyřeší tento problém alespoň s minimálním úspěchem, a jen proto, abych udržel rozhovor, jsem se zeptal:
„No a k jakým konkrétním závěrům jsi došel?“
„Myslím, že z mnoha variant je nejúčinnější jeho rozptýlení.“
„Nechápu, rozptýlení čeho?“
„Odpadu, tatínku.“
„Co tím myslíš?“
„Pochopil jsem, že v malých dávkách není radiace vůbec nebezpečná. V menším množství je všude: v nás, v rostlinách, ve vodě, v mracích. Ale když se zkoncentruje na jednom místě, vzniká reálné nebezpečí. Na jaderných úložištích, o nichž vyprávěl dědeček, jsou radioaktivní předměty soustředěny umělým způsobem na jednom místě.“
„O tom všichni vědí. Radioaktivní odpad se sváží do speciálně postavených skladů, které jsou pečlivě chráněné před teroristy. Speciálně vyškolený personál sleduje, aby se dodržovala technologie skladování.“
„Správně, tatínku. Ale nebezpečí stejně existuje. A k
Ke stažení
Vítejte na webu Slovanská Kultura CZ

Přinášíme informace ze slovanského světa, zajímavé knihy, články a věci se slovanskou symbolikou. 

Rozcestník:

Zajímavá videa najdete na našem YouTube kanále

slovanskakultura.cz
Vytvořeno na Eshop-rychle.czEshop-rychle.cz