V Africe říkají, že „k výchově dítěte je třeba celá vesnice“.Na tom se dodnes nic nezměnilo – moderní člověk má identickou genetickou výbavu a stejné potřeby jako pračlověk. 

K plnému zajištění všech potřeb malého dítěte je třeba minimálně tří dospělých, s kterými má dítě vazbu, kteří se na něho dokážou napojit tak, aby vždy minimálně jeden z nich byl odpočatý, v klidu, bez známek stresu, připravený o dítě pečovat. Realita většiny dětí vyrůstajících v moderní západní společnosti je však na hony vzdálená tomu, co malé dítě ke svému zdravému vývoji potřebuje. Dnes je normou nukleární rodina, odkázaná ve všem sama na sebe. Výchova je tak plná stresu a vyčerpání. Nezřídka poznamenává dítě na celý život a velmi často ublíží i zdraví, psychické pohodě a vztahu rodičů. 

Kniha Matky a ti druzí nás zavede na fascinující exkurzi za primáty i lidmi, kteří ještě žijí v souladu se svou přirozeností. Péče o děti je tam naplňující, radostná a zdravá. Mnohé příklady nabízejí inspiraci, do jaké podoby bychom mohli přeuspořádat i naše komunity tak, abychom byli zdraví a šťastní a výchova byla opět radostná a netraumatizující. 

Vedle knihy Přirozené hnízdo je toto další klíčová kniha zkoumající lidskou přirozenost z pohledu výchovy a utváření komunit. K tématu lidské při-rozenosti a potřeb doporučujeme všechny knihy z pera Gabora Maté.

„Vynikající práce na nesmírně důležité téma. Další skvělá kniha od přední vědecké autority na mateřství.” – E. O. Wilson, přední světový biolog, entomolog a přírodovědec, zakladatel sociobiologie 

„Kniha podněcující k zamyšlení… plná poutavé a přesvědčivé argumentace, která nás nutí přehodnotit zažité názory na to, jak jsme se stali lidmi.“ – Science 

Autorka

Sarah Blaffer Hrdy

Přední světová antropoložka a primatoložka. Významně přispěla k rozvoji oborů evoluční psychologie a sociobiologie. Je autorkou několika bestsellerů zaměřených na lidskou přirozenost se zaměřením na výchovu, utváření komunit a sexualitu. Více viz Wikipedia. Foto: CC BY-SA 4.0

Název v originálu: Mothers and Others, The Evolutionary Origins of mutual understanding 
Překlad: Viktor Jurek
Počet stran: 400
Vazba: šitá, eko
Rozměr: 23,5 x 16,7 cm
Hmotnost: 640 g
ISBN: 1. vydání CZ: 978-80-53049-03-0, e-pub: 978-80-53049-04-7, MOBI: 978-80-53049-05-4
Rok 1. vydání (CZ): 2025
Rok 1. vydání (Intl): 2011, Harvard University Press

Úryvek z předmluvy nakladatele:

Co bych poradil svému já, kdyby se mělo znovu stát rodičem

Co se týče výchovy našich vlastních dětí, řada věcí se nám povedla. Ze všeho nejvíc snad to, že jsme vybudovali malou „vesnici/komunitu pro naše děti“. Hodně věcí jsme ale svého času ještě nevěděli. Občas mě zamrzí, že se k nám tyto knihy nedostaly předtím, než se nám děti narodily. Kdybych na základě toho, co jsem se z nich doposud dozvěděl, měl dnes možnost poradit svému mladšímu já, jak vychovat co nejzdravější a nejšťastnější děti, jak přetnout bludný kruh po generace přenášených zranění mé rodiny a jak si vychovávání dětí v radosti a plné síle náležitě užít, bylo by to toto:

1. Vrátit se „domů“. Ideální je nastěhovat se co nejblíže vlastní rodině. A pokud to není možné, pokusil bych se sestěhovat s kamarády nebo bych hledal nějakou hodnotově spřízněnou sousedskou komunitu, kde bych pak založil (nový) domov. Za klíčové považuji nastavit ekonomiku domácnosti tak, aby byla co nejméně závislá na korporacích, na nutnosti vydělávání, tj. odjíždění pryč. Pokud je to jen trochu možné, práci ve smyslu obživy bych si vytvořil, namísto abych ji hledal. A pokud bych ji musel hledat, pak bych hledal co nejblíže domovu. Za ideální pro život / vychovávání dětí považuji malé město nebo okraj velkého – obecně místo s funkční infrastrukturou, kde je možno všechny základní potřeby (práce, nákup, vzdělání, úřady, volný čas) praktikovat nebo vyřídit pěšky, na kole nebo veřejnou dopravou, bez nutnosti vlastnit auto.

2. Dělal bych všechno pro to, abychom se sousedy utvořili ekonomicky i sociálně úzce propojenou komunitu a stali se (mimo jiné) sítí „tet a strejdů“ pro děti, které vychováváme, a stejnou sítí pečující o naše staré, handicapované a nemohoucí spoluobčany.

3. Dbal bych na to, aby těhotenství žen v našem společenství bylo co nejvíce „chráněné“, tj. bez stresu a maximálně klidné.

4. Pokud by to bylo jen trochu možné, pokusil bych se zajistit, aby se naše děti narodily co možná nejpřirozenějším způsobem, v co nejpřirozenějším prostředí, tj. mimo tradiční nemocnici a bez medikamentů.

5. Děti bych vychovával bez kočárku, dudlíku a oddělené postýlky. Tj. choval bych je, nosil a spal bych s nimi společně. Nutnou podmínkou toho je především právě síť pečovatelů, kteří se v případě únavy střídají.

Naše děti jsme se snažili nosit i venku. Jenomže většinu času jsme používali kočárek, doma oddělené postýlky a dudlík. (Všimněte si kruhů pod mýma očima. Je to jeden z častých zevních znaků u rodičů při výchově dětí v nukleární rodině: 

6. Co nejdelší kojení. Dnes víme, že v komunitách, které vychovávají zdravé děti, se kojí v průměru čtyři roky. Dopady na psychické i fyzické zdraví dětí jsou obrovské.

7. Snažil bych se o to, abychom s dětmi trávili maximum času v přírodě, a to i v dešti či v jiném zdánlivě nepříznivém počasí.

8. Snažil bych se vytvořit prostředí pro svobodnou, venku na ulicích i v přírodě volně se pohybující dětskou „smečku“. Pokud by byl nutný dohled dospělého, dospělí nebo náctiletí sousedé by se mohli střídat. Nutnou podmínkou je regulace automobilového provozu, neboť mezi množstvím aut a dětí venku je přímá úměra: čím více aut, tím méně dětí.

9. Vyhnul bych se školkám a školám s výjimkou těch, kde základem je sebeřízení (demokratické školy). Trval bych na tom, aby škola byla od našeho domova dosažitelná pěšky, na kole nebo snadno veřejnou dopravou. Pokud by bylo nutné děti do školy dovážet, našel bych nebo založil domškoláckou skupinu, kde základem vzdělávání je volná hra.

10. Snažil bych se dbát na to, abychom my dospělí, kteří o děti pečujeme, v první řadě pečovali o sebe – dobře jíst, dobře spát, být vyrovnaní a odpočatí. Rodíme se do kultury, která nás traumatizuje, proto je klíčové věnovat se také vlastnímu i společnému uzdravování. Tohle bych sám sobě poradil. Vím, že z pohledu fungování dnešní společnosti a výchovy dětí je to pro většinu dnešních rodičů tak trochu sci-fi. Vím také, že moderní realita je, a ještě bude mnohem složitější. Myslím si však, že jakékoliv přiblížení se zpět našemu lidství je to nejlepší, co můžeme pro naše děti udělat. Jsem přesvědčený, že cokoliv z toho jim dáme, vlastně vracíme svým předkům, dáváme sobě i dalším potomkům. A to zatraceně stojí za to.

Tomáš Hajzler

PeopleComm