Pravda, plod moudrosti a lásky

"Musíme pochopit, kde je pravda, a už se nikdy od ní neodchýlit. I když se vám ihned nepodaří se s ní sladit, řekněte si, že to není důvod pravdu opustit. Pokud je vaše hledání upřímné, tak ať máte jakékoliv potíže, nesmíte povolit jen kvůli něčemu příjemnějšímu či snadnějšímu. Když už musíte na chvíli zanechat snažení, tak aspoň neztrácejte z dohledu váš směr. Ať ta přechodná únava či slabost nejsou záminkou ke změně směru. Vaše únava vám bude odpuštěna. A když jste unavení, odpočiňte si, ale neopouštějte vaši cestu. Kvůli odpočinku nemusíme jít úplně jinou cestou. Tou nejnebezpečnější věcí v životě je, když změníme filosofii pod záminkou, že nejsme schopni s ní žít nepřetržitě v souladu."

(str. 78)

 O autorovi:

Omraam Mikhaël Aïvanhov (narozen jako Mikhail Dimitrov Ivanov [Михаил Димитров Иванов]; 31.1.1900 – 25.12.1986)
byl bulharsko-francouzský duchovní učitel, filozof. Prožil velmi chudé dětství a v 17 letech potkal Mistra Petra Danova a následoval jej do Varny. Studoval a meditoval, žil velmi prostě, dále učil a dělal ředitele střední školy. V roce 1937 Petr Danov předpověděl politickou nestabilitu (2.sv.válka a následný komunismus s nemožností veřejné duchovní činnosti) a poslal Ivanova do Francie, aby tam šířil jeho učení.
Ve Francii vytvořil duchovní centrum, od roku 1938-86 dal 4500 lekcí. Učil i po světě, ve Švýcarsku, Kanadě ... v Indii dostal od mudrců jméno Omraam a od té doby dovolil, aby jej nazývali Mistr.
Aivanhovova filozofie učí, že každý, bez ohledu na rasu, náboženství, společenské postavení, intelektuální schopnosti nebo materiální prostředky, se může podílet na realizaci nového období bratrství a míru na Zemi. To se děje prostřednictvím osobní transformace jednotlivce: růstu v dokonalosti a v harmonii s božským světem. Ať už je téma jakékoli, vždy se zaměřuje na to, jak lépe žít na Zemi. Aivanhov učil, že k dosažení lepšího života musí mít člověk vysoký ideál: „...pokud máte vysoký ideál, jako je nastolení Božího království na zemi, dosáhnete všeho, co jste si přáli, zakusíte hojnost.“

Ukázka z knihy:

I. HLEDÁNÍ PRAVDY

Všichni často říkáme: „To je pravda“ nebo „To není pravda“. Ale, když si vezmeme jednotlivé případy, slovo „pravda“ nemá vždy ten samý význam. Například řekneme: „To není pravda“, abychom vyjádřili, že něco je omyl, ale také se může jednat o situaci, kdy chceme říct, že jde o lež. Člověk, který se mýlí, obyčejně nezná pravdu, kdežto ten, kdo lže, naopak pravdu zná, ale chce ji z jakýchkoliv důvodů zakrýt.

Obecně lze říci, že pravda, jež je opakem omylu, patří do oblasti vědy, a pravda, kde opakem je lež, spadá pod oblast morálky. Ale lidé také často hovoří o pravdě ve vztahu k hledání smyslu lidské existence celkově a zároveň jejich existence vlastní. Tato pravda patří do oblasti filosofie a náboženství a právě zde si můžeme vše vyjasnit a zorientovat se díky Zasvěceneckému učení.

Slovo pravda v mnoha lidech vyvolává strach. Představují si ji jako strašlivou sílu, která zabraňuje svobodně dýchat, jíst, pít, milovat. I když se jim pokusíte vysvětlit, že právě naopak budou moct dýchat, jíst a milovat dokonce lépe než předtím, přesto s nimi nic nepořídíte, nebudou vám věřit. A spousta dalších lidí hovoří o pravdě jako o něčem nedosažitelném, co se nachází někde na konci vesmíru. Řeknete si, jestli je to skutečně tak složité pravdu najít… Není to spíše tak, že lidé nevědí, co hledat a jak to hledat, anebo si chtějí pouze ospravedlnit své slabosti? Pro toho, kdo hledá upřímně, není tak těžké pravdu najít. Bylo by vůbec možné, aby Stvořitel, Kosmická Inteligence (nazývejte si Ho, jak chcete), umístil člověka do takové situace, že by nikdy nemohl najít tu správnou cestu? Že je těžké dosáhnout zjevení absolutní pravdy, to je celkem jasné. Ale že není možné poznat pravdu potřebnou ke správnému vedení života, s tím nesouhlasím.

Kolik lidí za mnou chodí s tím, že hledají pravdu! Po dlouhá léta jsem trpělivě naslouchal těmto vyprávěním. Dokonce jsem na ně hleděl s obdivem, vždyť to je velká věc, hledat pravdu! Ale po nějaké době, dost dlouhé, mě to začalo otravovat. Všichni ti lidé se pyšnili svým hledáním a přitom nic nenacházeli! A tak jsem se rozhodl jim udělit lekci.

„Je to již více než padesát let, co hledám pravdu“, řekl mi jednou jeden stařík. „A našel jste ji?“ „Ne.“ „A pokračujete v hledání?“ „Ano“, odpověděl s takovým výrazem sebeuspokojení, že bylo jasné, že očekává pochvalu za svou výdrž. Dlouho jsem si ho prohlížel a nakonec jsem mu řekl: „Takže, milý pane, vy pravdu nikdy nenajdete, jelikož ve skutečnosti děláte vše pro to, abyste ji nenašel.“ „Cože? Hledám ji…“ „Ano, už jste ji našel v životě několikrát. Není totiž těžké pravdu najít, je všude, vidíte ji, slyšíte, dotýkáte se jí, ale vy jste ji nikdy nepřijal, protože vám hlavou běží spousta jiných myšlenek. Hledáte „jednu pravdu“, tu, která se vám bude hodit, a když nevyhovuje, řeknete: “Kdepak, tohle zrovna nepotřebuji“, a odvrátíte se od ní. Opakujete: hledám, hledám, ale když prozkoumáme toto „hledám“, zjistíme, že hledáte pouze to, co se vám hodí k uspokojení vašich žádostí a ambicí. Nehledáte pravdu, pane, promiňte mi to, hledáte služebníka, co uspokojí vaše rozmary. Kdybyste skutečně chtěl najít pravdu, tak byste ji dávno našel. Ještě dnes ji můžete najít, ale to vy nechcete.“

To byl rozhovor! A mluvil jsem takto s několika dalšími lidmi, ale nebudu vám říkat, co následovalo…

Když někdo řekne, že je „hledač pravdy“, ti nevědoucí kolem něj zůstanou úplně v úžasu, protože být s někým, kdo hledá pravdu, to je něco, a to jim stačí ke spokojenosti.
Je to celkem výhoda tvrdit, že hledáme pravdu. I po hmotné stránce to je výhodné. Hodně lidí si z toho takhle udělalo živnost. Chodí a všude vykládají o svých neplodných bádáních, píší knihy o svých nadějích a zklamáních, a když je vydají, tak se jim dostane velkých poct, konají se pro ně rauty se spoustou jídla a pití. Vidíte, jak to vynáší!

Mnozí další začnou s takzvaným hledáním pravdy, protože cítí, že už nemají dost energie a sil na aktivity spojené s mládím. Pokud namítnete, že ke skutečnému nalezení pravdy je potřeba věnovat trochu času studiu, modlitbě, meditaci, duchovnímu cvičení, tak vám odpovědí, že nemohou, nemají čas. Ale přesto, hledají! Nemají žádný vznešený ideál, nechtějí pochopit, že je nutné změnit způsob svého myšlení, ale hledají… Nu dobrá, ale tohle hledání je k ničemu. Všichni lidé něco hledají, štěstí, smysl života, pravdu… A proč nenacházejí, co hledají? Protože to očekávají ve formě, jakou si vysnili. I pravda se musí přizpůsobit jejich touhám. A když se věnují nějakému duchovnímu učení, tak doufají, že v něm najdou jim vyhovující teorie a situace.

A tak přecházejí od jednoho učení k druhému, aniž by se něčemu skutečně věnovali. Buď se jim tam nelíbí lidé, nebo nebyli dobře přijati, nebo v tom nevidí žádné materiální výhody, nebo to učení po nich příliš vyžaduje, nebo Mistr té školy jim neslíbil, co očekávali…

Lidé hledají lži, iluze, chiméry, a proto se odvracejí od skutečného Mistra – on žádné iluze neprodává! Cítí se s ním příliš sekýrovaní a nešťastní. To je ale důkaz, že pravdu nehledají. Pravda nešikanuje, nedělá nás nešťastnými. Pokud je z ní někdo zdrcen, tak si ji ve skutečnosti nepřál najít. Kdyby si ji skutečně přál, tak by byl šťastný! Kdepak, lidé nechtějí znát pravdu, ale stále chodí a říkají, že ji hledají. To je něco! Používají to jako ozdobu.

Lepší by bylo takovou ozdobu sundat a místo ní dát tuto: „Našel jsem správnou cestu a teď musím tvrdě pracovat.“ Ale ne, to jim nevyhovuje, hledají a nejradši by byli, aby se i Bůh podrobil jejich vůli, aby mohli zůstat neústupní a plni požadavků. Ale ať žádají, co chtějí, jednoho dne budou nuceni uznat, že nic nejde tak, jak si usmysleli, protože božský svět nejde znásilnit, pravda se zjeví jen těm, kterým se povedlo nalézt správný postoj.

Hledáme pravdu podobným stylem, jako muži po staletí hledají ženu. Chtěli by služebnou, která jim dá děti, uvaří, uklidí, vypere, zašije a bude snášet jejich špatné nálady. Ale pravda není žádná služebnice. Záleží na žákovi, jestli se stane rytířem sloužícím pravdě, protože pravda, to je princezna! „A já chci být princ“, řeknete. A proč ne? Ale vy jí musíte být hodni, vystoupat až k ní a nepožadovat, aby ona se sklonila k vám. Je to stejné na psychické úrovni jako ve fyzickém světě. Není možné, aby kdokoliv jen tak vstoupil do královského paláce a žádal o ruku princezny s tím, že je dědic trůnu. Četli jste přece v pohádkách, jaké zkoušky musel podstoupit mladý odvážlivec, pokud chtěl od krále dostat jeho dceru! A když zkouškami neprošel, tak zemřel. Ano, pohádky jsou velmi hluboké a je třeba nad nimi přemýšlet. To samé platí pro pravdu, dceru Boha. Jestliže se jí představíte nepřipraveni, nejste připraveni jí sloužit, aby bylo poznat, že jste důstojní ucházet se o její ruku, tak ukazujete vaši nesmyslnou pýchu a ona vám to vrátí. Jako v pohádce, pravda je dcera neochvějného krále, nikdy se nepřizpůsobí, nesestoupí k vám a pokud se vy nepřichýlíte k ní, tak nejenže se vám nepodaří ji získat, ale z duchovního pohledu zemřete. Řeknete, že pravda je krutá? Ano i ne, záleží na vašem postoji. Pravdu nalezneme jen tehdy, když se rozhodneme jí sloužit. Ani někteří duchovní lidé pravdu nikdy nenajdou, protože očekávají, že jim splní ta nejmaterialističtější přání. Říkal jsem vám o tom; považují pravdu za služku nebo za účetní v bance, která jim dá bohatství, moc, ženy… Nuže tedy, pravda je princezna, a když vidí, že ji chcete snížit k nedůstojným činnostem, je zneuctěna tímto vaším smýšlením a odvrhne vás. Naneštěstí všude ve společnosti, ve školách, v rodině, slyšíme pouze teorie a vidíme jen příklady lidí, kteří neustále něco vyžadují, prosazují si svou, aniž by si uvědomovali, že je to právě nedostatek respektu a přílišné násilí, co jim zablokuje všechny cesty.

K nalezení pravdy je zapotřebí pokory. A být pokorný znamená zejména nebýt příliš žádostivý vůči přírodě, lidem, Stvořiteli. „Ano, ale my máme potřeby!“ To je přesně ono, podívejme se na ty potřeby. Prostudujte si trochu, kdo ve vás žádá. Odkud přichází tento hlas, který vyžaduje snadnost, pohodlí, potěšení a odmítá snažení, námahu, povinnosti? Je to hlas nižší přirozenosti. Ale tato nižší přirozenost, jste to skutečně vy…? Ne.

Nižší přirozenost je součástí člověka, ale není to člověk sám. Je to materiál, se kterým má člověk pracovat, aby mohl živit svou vyšší přirozenost, jež je nesmrtelná, věčná. A s touto vyšší přirozeností je třeba se ztotožňovat. Naopak, když se člověk zamění s nižší přirozeností a řekne: „Já chci toto, chci tamto, já jsem zraněn, trpím“, a bude přitom stále říkat: „Hledám pravdu, hledám, hledám…“, nikdy ji nenajde. Aby našel pravdu, musí se ztotožnit se světlem, ušlechtilostí a pevnou trvalostí vyšší přirozenosti.